Četl jsem i dekadenty

Semaforská opera Dobře placená procházka v neděli vstoupila na prkna Národního divadla. Miloš Forman spolu s ní oživuje fragmenty Suchého nejméně úspěšné inscenace a dobře se baví na zkouškách současného Semaforu. Jeho majitel Jiří Suchý (1931) je odhodlán skončit s „divadlem malých forem“: publikum prý stojí jen o ty velké.

Hodně lidí vás vnímá jen jako autora písniček, ale Miloš Forman teď režíruje v Národním vaši hru. Je to pro vás satisfakce jako pro autora?

Ale jistě. Už jsem si zvykl, že tahle stránka toho, co dělám, je opomíjená, nebo přinejmenším dolehne jen k úzké části semaforského publika. Dělím naše příznivce na divadelní a nedivadelní. Těch divadelních je z pochopitelných důvodů méně. A ti nedivadelní mě na ulici občas zastavují a říkají – my jsme vaši fandové, dodnes si zpíváme vaše písničky, Škrholu a Pramínek vlasů! Řeknu vám, z toho bych se někdy picnul. Člověk tady dělá osmačtyřicet let divadlo a naši „fandové“ o tom jakoby nevědí. Naštěstí fandové bez uvozovek vědí.

Příběhy vašich her jsou plné podivných postav: v „Takové ztrátě krve“ se jedna z nich odhalí jako panák vycpaný slámou, v Procházce posunuje děj listonoš, a tak by se dalo pokračovat k „Poslední štaci“ nebo „Skleněnému prknu“. Kde se tahle, řekněme psychedeličtější, linie ve vašem psaní vzala?

…