Živelné paradoxy Otakara Slavíka

Z meteorologického hlediska se výstava k pětasedmdesátinám malíře Otakara Slavíka koná v nejpříhodnějším období roku. Po nanicovaté zimě propuklo jaro, barvy se rozhořely a slunce ostře vymezilo rozhraní jasu a stínů. Slavíkova výbušná barevnost se dokonale trefuje do aktuální nálady. Pamětníci předchozích výstav ovšem vědí, že se jí to dařilo i v parnu vrcholného léta nebo na sklonku podzimu.

Přitom se ladění Slavíkových obrazů v zásadě nemění, stále je výbojně lyrické, někdy ovšem s okamžitou atmosférou venkovního světa souzní, jindy ji předjímá nebo k ní vytváří rovnocenný kontrapunkt. Umění tady měří své síly s přírodou. Energie obrazů je podobně živelná a jejich náměty vesměs odvěké.

Vítězná vzpoura barev

Nadčasové zaměření Slavíkovy tvorby dokládají i názvy některých děl: Předjaří, Sluneční den, Jarní sníh. S podobným zanícením se mohl po světě rozhlížet třeba i kromaňonec nebo pastýř z antické Arkádie, napadne diváka, pozoruje-li svobodnou hru barev, skvrn a čar na plátnech. Taková malba by se mohla zdát krajně nemoderní, jenže pod bezprostředním dojmem obrazů se rozdíly mezi uměleckým pokrokem a zpátečnictvím stírají. Umělec velkoryse přehlíží efemérní novinky především proto, aby se mohl tím víc soustředit na vše, co je aktuální nepřetržitě. Je svým způsobem tradicionalistou, nikoli ovšem muzeálním. Nekonzervuje tradici, ale obnovuje ji, resuscituje,…