Výstavy

Luděk Rathouský: Nevolnost, Galerie Louvre, Praha, 30. 3.–31. 5.

Dvaatřicetiletý malíř občas rád shodí souručenskou image své domovské skupiny Rafani a věnuje se i samostatné tvorbě. Jeho obrazy jsou momentálně k vidění v Klatovech na kolektivní výstavě Lovci lebek, čerstvě pak i v Galerii Louvre v mezipatře stejnojmenného proslulého kavárenského podniku. Nové kresby prý odrážejí jeho mentální pochody a útržky dojmů, které se mu v hlavě usadily při cestách městem či při sledování médií. Rathouského rukopis je místy natolik spontánní a nekontrolovaný, že až připomíná jakési medijní kresby vytvářené silou nevyzpytatelného podvědomí. Zvlášť v případě výjevu srážky dvou motorových vozidel, ve kterou se vyvinul šťavnatý koitus jejich řidičů (nebo opačně?). V jiných dílech nicméně Rathouský nezapře ani typický rafanský ostrovtip, třeba v portrétu Václava Klause, nad jehož hlavou se ve velkém státním znaku pozorují vypelichaní čeští lvíčci a oškubané moravskoslezské orlice.

Takumi Endo: TypeTrace, Ciant, Praha, 11. 4.–5. 5.

Středeční vernisáží výstavy japonského experimentátora Takumiho Enda se minulý týden spustil provoz galerie Ciant neboli Mezinárodního centra pro umění a nové technologie. Soukromá síň zaměřená na prezentaci aktuálních projektů, které propojují světy umění a jedniček a nul, má adresu odpovídající svému technologickému zacílení: kromě pondělka se vám otevřou její dveře v Křížkovského ulici, tedy nedaleko dodnes futuristické stavby žižkovského televizního vysílače. Endova instalace TypeTrace je interaktivní, spočívá v přenášení úderů na počítačovou klávesnici do vizuální podoby. Konkrétně jde o to, že čím déle vám bude trvat napsat nějaké slovo, tím větší ho pak uvidíte na obrazovce. Počítač vám také může celou akci znovu přehrát na kinetické klávesnici, která si pamatuje, jak a kam jste do ní bušili.

Stanislav Kolíbal, Galerie Woxart, Praha, 29. 3.–27. 4.

A ještě jedna málo známá, zbrusu nová soukromá galerie: společnost Woxart, která se specializuje na prodej umění po netu, stejnojmennou síň provozuje nedaleko Veletržního paláce, před kterým stojí velká plastika Stanislava Kolíbala (1925). Její autor se ve Woxartu prezentuje daleko komornějšími pracemi, především kresbami, akvarely, reliéfy a drobnými objekty. Do galerie se návštěvník dostane jen po telefonické domluvě, bližší údaje jsou na internetu.

Tereza Kabůrková a Lukáš Kubec: Odlesk laní, Galerie Entrance, Praha, 4.–19. 4.

Ani Galerie Entrance se ještě nedostala do širšího povědomí, nicméně stálou „klientelu“ si už za krátkou existenci loftových ateliérů Karlín Studios, v jejichž vchodu sídlí, stačila najít. Tereza Kabůrková (1980) a Lukáš Kubec (1979) studovali v ateliéru fotografie Pavla Baňky na FUUD v Ústí nad Labem, zároveň se znají z pravidelných pobytů v pošumavských vesnicích, které si krátí dost netradičním způsobem: Kubec rád jezdí v lese autem a Kabůrková při toulkách ani tak nemyslí na přírodu, jako na své interpretace české krajinomalby 19. století. Jejich fotky se našemu venkovu úplně nesmějí, ale klasická poklona lidem z chalup a chaloupek to tedy rozhodně není.