Mimochodem

Pokud by se nějaký český politik vytasil s rozumně znějícími argumenty, mohl by mě pravděpodobně přesvědčit i o opaku, ale zatím jsem na nikoho takového nenarazila. Ve sporu o to, zda radarovou základnu v Čechách ano, nebo ne, se prozatím přikláním k variantě první a přes nechuť či ostych se veřejně angažovat jsem se před několika týdny zúčastnila také demonstrace „Nechceme radary, chceme rakety“ na pražském Hradčanském náměstí.

Ne snad proto, že bych byla skalní prorakeťák, ale v této otázce nejvíc slyšitelný názor zastoupený iniciativou NE základnám si podle mého žádá protiváhu.

Lidí se sešlo na tři sta, složení, jak to tak bývá, všelijaké. Od sympaticky vyhlížejících lidí všeho věku s prapory a transparenty přes náhodné kolemjdoucí a kamarády až k militantně vypadajícím trampům, respektive fandům generála Pattona. Směsice lidí s rozdílnými světonázory spojenými pod praporem „radary ano“ si pod velkým, dobře ozvučeným pódiem vyslechla projevy organizátorů a písně Ivana Hlase a Jana Vyčítala, zatímco se rozdávaly placky a do nebe vzlétaly balonky.

Tleskala jsem řečníkům, chvíli si podržela transparent, zamávala si americkou vlajkou, a kam by se pak šlo jinam než na americkou ambasádu.

Vlažné přijetí od ambasádní mluvčí, která pouze převzala prohlášení, přesněji zvací dopis, bylo studenou sprchou pro všechny, kteří čekali na americké díky, pořád to ale bylo lepší než skandování několika fandů „Ať žije prezident Bush!“, to vše do rozpačitého ticha a trapna většiny demonstrantů, alespoň tak se mi to zdálo.

Pocit, že stačí hrstka hlupáků a hbitá média, aby se kompletně překroutil smysl celé akce, byl absolutní. A tak když ve chvíli, kdy už se začali lidi v hloučcích pomalu od ambasády rozcházet, někdo z Novy zavelel „pojedem to ještě jednou“, byla v tom taky úleva. Šance, že tentokrát budou snad někteří zticha. A byli. Napodruhé Bushovi slávu nikdo neprovolával. Rozhovor organizátora kavárníka Martina Kotase s moderátorem Novy doplňovala lidem u televizních obrazovek jen vkusná kulisa vlajkami mávajících lidí. Ačkoli před chvílí už měli vykročeno domů anebo do hospody, stáli tam s transparenty pěkně vpředu, aby se všechno vešlo do kamery a diváci si to mohli přečíst.

Vzpomněla jsem si na demonstrace Palestinců, kteří pro pohodlí globálního diváka píšou své transparenty často v angličtině a pravděpodobně se na požádání dovedou také tak smáčknout, aby hledáček vše zabral. Shluk lidí tak vypadá větší, což je nakonec lepší i pro samotné organizátory a demonstranty. No právě. Spokojení byli totiž nakonec všichni. Nováci natočili reportáž a účastníci demonstrace byli natočeni. Tedy demonstrace skutečně proběhla a bylo jisté, že námaha vynaložená organizátory nepřišla vniveč. Možná jsem při těch nováckých dotáčkách stála opodál jen kvůli své vlastní ostýchavosti a faktu, že mě demonstrace nestála žádnou námahu spojenou s její přípravou. Dost pravděpodobně.

Placka „Jsem pro“, kterou jsem si odtud odnesla, na mém červeném batohu ale zůstala. I když i za tu se občas při těch kritických pohledech stydím. Že třeba politice jen dost dobře nerozumím.

Autorka je spisovatelka.

Příští týden píše Tereza Brdečková.