Co se čte v Respektu

Jan H. Vitvar,

vedoucí kulturní rubriky

Stižen náhlou cyklohavárií, sáhl jsem přesně po roce znovu po vzpomínkách kameramana Jacquesa Renoira Milostný obraz (Nakladatelství Lidové noviny, 2006). Pravnuk Pierra-Augusta Renoira v nich na základě rodinných historek líčí poslední léta svého slavného předka, který byl na sklonku života postižen revmatoidní artritidou. Ta mu postihla ruce tak mocně, že mu znemožňovala i ty nejbanálnější denní činnosti. Přesto byl Renoir dál schopen malovat – štětce mu přivazovali k rukám obaleným obvazy – a rozšiřovat již beztak slušný grunt, který zanedlouho odkázal svým dědicům. Docela dobrá inspirace pro člověka, který si momentálně nemůže sám ani zavázat tkaničky u bot.

Zbyněk Petráček,

zahraniční rubrika

Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (Odeon, 1990) je zvláštní žánr. Až teď, když jsem knihu po letech vytáhl ze skříně, mi naplno došlo, že je to skutečně učebnice občanské nauky. Lekci po lekci líčí to, co by měl z moderní české historie každý vědět. Pavel Tigrid ji psal v pařížské emigraci před dvaceti lety, aby ve znormalizovaném Československu – bez patřičného dovzdělání – moje generace dočista nezblbla. Za dva roky poté přišla revoluce, po níž se mimo jiné ukázalo, že riziko zblbnutí se nevyhýbá ani generaci vyrůstající ve svobodě a nezávislými informacemi přímo zavalené. Ta teď může brát Tigridovu knihu jako příspěvek do debaty o paralelních učebnicích historie. Stačí zajít do Národního na Stoppardovu hru Rock’n’roll – nebo si přečíst její knižní verzi (Maťa, 2007) – a porovnat, jak ty události vnímá Brit s kořeny v Česku a jak je prezentuje anglosaskému publiku. I to je hodina zdejší občanské nauky, tentokrát viděná z Londýna.