Jen sex, nic víc

Malé kinematografie se velkých témat nebojí pouze v dokumentární tvorbě.

Věra Chytilová by se chytala za hlavu. Morální poselství filmu, onen výstražný prst, na který vždy věřila, bere za své. Přestal se vztyčovat v naší kinematografii, na to ostatně upozornila nedávná debata v časopisu Respekt mezi Terezou Brdečkovou a Radimem Procházkou (Respekt č. 13/07). Ale nejsme v tom zdaleka sami. Nevztyčuje se ani v jiných menších evropských kinematografiích.

Zato se vztyčují jiné údy. Dva nejočekávanější snímky rakouského filmového festivalu Diagonale, který proběhl na konci března ve Štýrském Hradci, ukázaly, že ani u našich kinematograficky možná nejdůležitějších sousedů se žádné štráchy s filozofickými filmy prostě nepovedou.

Duší se nezabývejme

Film 42 plus od zázračného dítěte rakouského filmu, režisérky Sabine Derflingerové, pojednává o ženě středních let, jinak úspěšné šéfredaktorce vysokonákladového časopisu. Žije s mužem a dospívající dcerou a každý druhý čtvrtek se chodí vyspat s pohledným manželem své přítelkyně. Žádné velké vzruchy, žádné velké vášně. Jen sex nic, víc. Na dovolené v Itálii se seznámí s osmnáctiletých chlapcem a i s ním prožije několik vášnivých nocí. „To není sex, to je výbuch,“ líčí žena své náruživé pohlavní styky. Vypráví o proplétajících se údech, zpocených tělech a rozkoši v útrobách. A pak…