Dopisy

Nepravdivá informace

Se zájmem jsem si přečetla článek Konec utrpení v Čechách v posledním čísle Respektu. Je v něm ale uvedena nepravdivá informace o léčbě bolesti při porodu, při kterém se nepodává epidurální anestezie, ale analgezie. Rozdíl je zásadní.

Anestezie = znecitlivění – podává se při operacích. Je vyřazena bolest i ostatní vjemy (např. dotyk) a také je vyřazen aktivní pohyb anestezované oblasti.

Analgezie = léčba bolesti – používá se při porodu, k léčbě pooperační bolesti, chronické bolesti. Je tlumena pouze bolest. Vnímání dotyku, tepla, chladu a pohyblivost analgezované oblasti jsou zachovány.

Epidurální analgezie při porodu má svá přesná pravidla a časování. Jejím účelem je utlumení bolesti v první době porodní na dobře tolerovanou úroveň – rodička vnímá kontrakce, může chodit a ve druhé době porodní i aktivně tlačit. V žádném případě není její břicho „umrtveno“.

Obrat o „narušení chemie porodu“ bych si dovolila nazvat přímo blábolem.

Šárka Rýznarová (anestezioložka po dvou porodech s epidurální analgezií)

U grantů jde hlavně o čas

Reaguji na článek Záviš z Bruselu (Respekt č. 12/07). Už jen z podtitulku „Lenost zdejších úředníků zrodila nový byznys…“ je patrné, že autorka upřednostňuje státní poradenské agentury před nestátními, zde konkrétně v oblasti získávání peněz z evropských fondů. O tuto oblast by se měl postarat stát. Proč?

Dejme tomu, že pracuji v pomáhající profesi. Pracuji s klienty, vzdělávám se, publikuji, síťuji. Peníze pro svou činnost pochopitelně chci čerpat i z evropských zdrojů. Proč bych měla ke svému plnému úvazku a maximálnímu pracovnímu nasazení přibírat vzdělávání v dalším oboru, fundraisingu, když mi je tato činnost úplně vzdálená a má silná stránka spočívá právě v práci s lidmi? To, že existují agentury, které nejen mají informace potřebné pro formálně správné vyplnění dlouhých a složitých grantových žádostí, ale především mají zručnost a zkušenosti projekt na základě mých údajů napsat, je pro mne velikou úlevou.

Autorka uvádí v konkrétních číslech dech beroucí úspěšnost jedné z agentur. Pokud si toto jako potenciální klient přečtu, nezaváhám ani minutu a okamžitě ji budu kontaktovat s žádostí o sepsání mého projektu. U grantů totiž nejde jen o dostatek informací, ale především o dostatek času, zkušenosti a invence prostě si sednout a žádost kompletně sepsat. A to žádný státní úředník dělat nebude.

V článku citovaný irský expert na evropské fondy vidí řešení ve zřízení státních či regionálních agentur, které budou mít k dispozici aktuální a kompletní informace a kdykoli je komukoli ochotně předají. Odhlédnu-li od faktu, že toto všecko bude muset někdo z něčeho platit, je to pro mne představa z raného socialismu. Stát se o nás postará. Proč? Jakou budou mít úředníci motivaci k tomu, aby každému potenciálnímu žadateli poskytli vyčerpávající informace? Máme např. k dispozici státní finanční úřady s kvalifikovanými úředníky, kteří každému ochotně poradí s vyplněním daňového přiznání – proč si tedy tisíce lidí najímají účetní právě ke zpracování daňového přiznání? Protože státní poradenství nefunguje tak dobře jako soukromé už z principu: soukromé agentury jsou závislé na každém klientovi, na jeho spokojenosti a koneckonců i na výsledku svého snažení – pokud projekt pro klienta napíšou špatně, nedostanou zaplaceno. Státní úředník není závislý na ničem – pokud se nedopustí fatální chyby, o svůj plat nepřijde.

Laďka Češková, Praha

Nezamlčovat utrpení pokusných zvířat

Článek Konec utrpení v Čechách (Respekt č. 13/07) referoval o velké úlevě, kterou přináší vážně a trýznivě nemocným pacientům vědecké poznání, a potěšil čtenáře nesamozřejmým přístupem sympatických lékařů. Ale jen částečně splnil slib editorialu, že se autoři zamýšlejí nad „odvrácenou stránkou tohoto pokroku“. Autoři Petr Třešňák a Kateřina Mahdalová se ani slovem nezmínili o tom, že za pokrok v této oblasti lékařství jsme vděčni tisícům laboratorních zvířat. Ví se obecně a dá to rozum, že právě ve výzkumu bolesti a jejího tlumení jsou pokusy zvlášť drastické.

Nepředpokládám, že autoři článku na to zapomněli, spíš bych odhadovala, že se ve snaze chránit redakci před náporem vášnivých čtenářských polemik nechtěli pouštět do tématu tak kontroverzního a koneckonců triviálního. I když bych tomuto autorskému a redaktorskému motivu rozuměla, přece si myslím, že úděl pokusných zvířat, bez jejichž utrpení se zatím milosrdná věda (jak stojí v mezititulku) neobejde, neměl být zamlčen.

Hana Librová, Brno