Trestejme právo trestat

Německá soudkyně rozhodla s poukazem na Korán a společnosti se otevřely oči. Kdyby se měl „jiným tradicím“ přizpůsobit i zákoník, byl by multikulturalismus skutečně cestou k apartheidu.

Když jí bylo 14 let, na dovolené v Maroku poznala svého budoucího manžela. Byla to láska na první pohled. Když jí bylo 20, získala souhlas rodičů se sňatkem. Vzali se a narodily se jim dvě děti. Jenže pak nastala změna. Manžel se začal projevovat jako agresor, fyzicky ji týral, takže musela dokonce zakročovat policie. Když jí bylo 25, podala žádost o rozvod. Teď je jí 26 a nevěří svým očím. Soud žádost o urychlený rozvod odmítl, i když trvání manželství ohrožuje navrhovatelku. Oba manželé prý pocházejí ze stejného kulturního prostředí, tak vědí, zač je toho loket. To vše by si člověk v marockém či jiném kontextu dokázal představit. Problém je ale v tom, že příběh se odehrává v Německu, navrhovatelkou je německá muslimka a o případu rozhodovala – až do svého středečního odvolání – německá soudkyně.

Z celkem běžné kauzy rozpadu jednoho manželství se v médiích stala součást integrační debaty a sporu o výklad multikulturalismu. Máme nad ním zlomit hůl? Máme prosazovat, aby každý způsob života byl považován za stejně dobrý a zasluhující ochranu zákona? Nebo musíme vymezit pevné hranice?

Mezi hloupostí a dobrou vůlí

V případech, k jakým patří příběh mladé muslimky, nemůže soudce rozvodu zabránit, ale může zpozdit rychlé…