0:00
0:00
Civilizace25. 3. 20075 minut

Shodím tě z mostu, cizinče

Když odsuzujeme chování politika, celebrity nebo přítele, často končíme apelem na naše morální cítění. „To mi prostě připadá nesprávné!“ říkáváme. Kde se však tyto intuitivní soudy berou? A jsou spolehlivými morálními rádci? Jeden neotřelý výzkum nedávno vyvolal nové otázky o tom, jakou roli intuitivní reakce v etických úvahách skutečně hrají. Joshua Greene z Harvardu zkoumal, jak lidé reagují na sérii imaginárních dilemat.

Astronaut

Když odsuzujeme chování politika, celebrity nebo přítele, často končíme apelem na naše morální cítění. „To mi prostě připadá nesprávné!“ říkáváme. Kde se však tyto intuitivní soudy berou? A jsou spolehlivými morálními rádci?

Jeden neotřelý výzkum nedávno vyvolal nové otázky o tom, jakou roli intuitivní reakce v etických úvahách skutečně hrají. Joshua Greene, absolvent filozofie, který se dnes zabývá psychologií a nedávno přešel z Princetonské univerzity na Harvard, zkoumal, jak lidé reagují na sérii imaginárních dilemat. Jedno z nich vás staví do situace, kdy čekáte u železničních kolejí, když vtom si náhle všimnete, že se na skupinu pěti lidí řítí nikým neřízená drezína. Bude-li pokračovat v cestě, zabije všech pět nešťastníků.

Jediným způsobem, jak můžete jejich smrti zabránit, je přehodit výhybku na vedlejší kolej, kde drezína usmrtí pouze jednoho člověka. Na otázku, jak bychom se měli za těchto okolností zachovat, většina lidí odpoví, že bychom skutečně měli přesměrovat drezínu na vedlejší kolej, a zachránit tak čtyři lidské životy.

V další podobné situaci se po kolejích opět řítí neřízená drezína a hrozí – stejně jako v prvním případě – smrt pěti lidí. Vy však tentokrát nestojíte u kolejí, nýbrž na můstku nad nimi, takže výhybku přehodit nemůžete. Zvažujete, zda skočit z můstku před drezínu a zachránit tak svou obětí pětici lidí v nebezpečí, avšak zároveň si uvědomujete, že jste na zastavení drezíny příliš lehcí.

Vedle vás ovšem stojí mnohem urostlejší, neznámý člověk. Jediným způsobem, jak předejít smrti pěti lidí, je shodit tohoto člověka z můstku před drezínu. Pokud ho postrčíte, přijde o život, ale vy zachráníte ostatních pět lidí. Na otázku, jak bychom se měli za takových okolností zachovat, většina lidí odpoví, že shodit neznámého člověka by bylo nesprávné.

Toto hodnocení se přitom neomezuje na určité konkrétní kultury. Marc Hauser z Harvardovy univerzity zveřejnil obdobná dilemata na internetu v rámci takzvaného „Testu smyslu pro morálku“, který je k dispozici v angličtině, španělštině a čínštině na adrese http://moral.wjh.harvard.edu. Poté co obdržel desetitisíce odpovědí, zjistil, že navzdory rozdílům v národnosti, etnické příslušnosti, náboženském vyznání, věku a pohlaví panuje v odpovědích pozoruhodná shoda.

Na vlně emocí

↓ INZERCE

Filozofové si lámou hlavu, jak v podobných situacích naše morální soudy ospravedlnit. V obou případech jde, zdá se, o rozhodnutí, zda zachránit pět životů na úkor jediného. Greene se však spíše snažil pochopit, proč takové cítění máme. Pomocí magnetické rezonance (MRI) tedy zkoumal, co se lidem při podobných morálních úvahách odehrává v mozku.

Zjistil, že lidé, kteří byli požádáni o morální úsudek týkající se „osobních“ přestupků typu postrčení neznámého člověka z můstku, vykazovali zvýšenou aktivitu v mozkových oblastech souvisejících s emocemi. U lidí požádaných o úsudek ve věci relativně „neosobního“ zásahu typu přehození výhybky tomu tak nebylo. I ona menšina subjektů, jež zvažovala možnost, že by bylo správné shodit neznámého člověka z můstku, navíc k tomuto úsudku dospěla za delší dobu než lidé, kteří prohlásili, že by něco takového správné nebylo.

Proč se náš úsudek a naše emoce takovým způsobem odlišují? Lidské bytosti i naši předkové z řad primátů žili po většinu evolučních dějin v malých skupinách, v nichž se násilí dalo páchat pouze zblízka a osobní formou: bitím, strkáním, škrcením nebo používáním kyje či kamene.

Abychom se s těmito situacemi vyrovnali, vyvinuly se u nás bezprostřední a emočně založené intuitivní reakce na projevy osobního násilí vůči ostatním. Představa, že shodíme neznámého člověka z mostu, tyto reakce vyvolává. Ublížit někomu přehozením výhybky, která změní směr jízdy vlaku, jsme naopak schopni teprve poslední dvě staletí – což je příliš krátká doba na to, aby to z evolučního hlediska mohlo mít nějaký význam. Proto v nás taková představa nevyvolává stejné emocionální reakce, jako kdybychom někoho museli shodit z mostu.

Více skepse

Greeneova práce nám pomáhá pochopit, odkud se naše morální cítění bere. Skutečnost, že má univerzální charakter a představuje součást naší lidské přirozenosti, však ještě neznamená, že je správné. Výsledky Greeneova výzkumu by v nás naopak měly vyvolat větší skepsi vůči vlastním morálním soudům.

Skutečnost, že jeden způsob, jak ublížit jinému člověku, existuje po většinu našich evolučních dějin, zatímco druhý je relativně nový, přece z etického hlediska nehraje žádnou roli. Rozmetávat lidi na kusy bombami není o nic lepší než je klacky ubíjet k smrti. A smrt jedné osoby je bezpochyby menší tragédií než smrt osob pěti bez ohledu na to, jakým způsobem tato osoba zemřela. Měli bychom tedy samostatně přemýšlet, nejen poslouchat vlastní morální soudy.

Autor je profesor bioetiky na Princetonské univerzitě.

© Project Syndicate, 2007, www.project-syndicate.org

Smíme zabít člověka, abychom zachránili pět jiných lidí? Diskutujte na

.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].