Předseda vám naslouchá

Oběd s japonským císařským párem byl velmi milý a přátelský. Paní císařovna zná Smetanu a Dvořáka, k mému překvapení i Komenského a má přečteného Čapka,“ popsal nedávno Václav Klaus na svém webu dojmy z prezidentské návštěvy Japonska.

Zní to jako banální deník z cest. Přesto Klausovy každodenní elektronické zmínky o jednání s japonskými byznysmeny, cestování rychlovlakem Šinkansen nebo pocitech při návštěvě Hirošimy staví prezidenta vysoko nad české kolegy. Alespoň ve schopnosti pracovat s internetem: po zevrubném pátrání, jak čeští politici komunikují prostřednictvím sítě, totiž můžeme konstatovat, že díky přepisům přednášek, rozhovorům, analýzám a především schopnosti odpovídat neznámým pisatelům nemají prezidentovy stránky v českých poměrech co do živosti konkurenci. A pocta pro muže, který proslul skepsí k debatě i k možnostem světové sítě, není jediným překvapením našeho malého průzkumu.

Pět nejlepších

Srovnávat Česko se Západem bývá snadnou cestou, jak zdejší poměry rychle a přesvědčivě znemožnit. V případě internetu se ale exkurzi nevyhneme: bez ní si lze jen těžko představit, jak silnou roli začíná internet v politice hrát. V bohatých zemích je už na rozdíl od Česka drtivá většina voličstva on-line, takže masové servery jako YouTube nebo MySpace mají potenciál oslovit miliony lidí. Mohou politiky kontrolovat z nečekané strany (což loni stálo kariéru amerického senátora Allena, který rasisticky urážel svého oponenta), ale mohou jim i skvěle sloužit.

Během loňských senátních voleb to v USA vyzkoušel univerzitní profesor Allan Lichtman. Rozhodl se vést kampaň výhradně na webu a investoval energii do shánění voličů na portálu MySpace (připomeňme, že jde o síť osobních profilů více než stovky milionů lidí, kteří spolu prostřednictvím webu komunikují a navazují on-line přátelství). Šlo o pionýrský pokus a MySpace ještě nebyl tak gigantickým fenoménem jako dnes, takže tři tisíce internetových „friends“, které si kandidát stihl během kampaně získat, není až tak špatný výsledek. Ve volbách mu ale nepomohli. Mladá generace na MySpace podle komentátorů prokoukla, že senátor server běžně nepoužívá a jeho náklonnost k němu je pouze reklamní tah.

Profesorův neúspěch ale pokračovatele neodradil. Naopak: všichni významní kandidáti na prezidenta USA dnes na MySpace jsou – vede Barack Obama s 77 000 přáteli nad Hillary Clintonovou s třiceti tisíci. Právě Obama je jedním z politiků, kteří se snaží držet krok s nejnovějšími trendy na síti, kladou důraz na blogy a osobní videa. Demokratický kandidát se evidentně inspiroval u zámořského kolegy Davida Camerona, zřejmě nejprogresivnějšího politika on-line. Cameron voliče oslovuje pomocí krátkých velmi neformálních videí – na jednom například představuje své názory na životní prostředí při mytí nádobí v rodinné kuchyni. A navíc skrze web skutečně komunikuje. Má lišácky vymyšleno, jak neztratit rozhovory s lidmi moc času. Nechává návštěvníky svých stránek psát otázky a hlasovat, která z nových je nejzajímavější. A na pět nejlépe hodnocených každý týden osobně odpoví.

Čeští politici zatím internet využívají vesměs s podstatně menší kreativitou. Drtivá většina už ale své stránky má (výjimkou jsou třeba Miroslav Kalousek nebo Martin Bursík). Ačkoli weby zpravidla nevypadají úplně špatně, aktuální možnosti světové sítě coby nástroje snadné komunikace nikdo moc nevyužívá. Je po volbách a udržovat stránky při životě je často nad síly politiků; třeba takový Lubomír Zaorálek nabízí nejaktuálnější zprávu z loňského října.

Až na výjimky, jako je Mirek Topolánek, nepořádají čeští politici žádné kloudné diskuse voličů a v rubrikách Napsali o mně většina přetiskuje jen pozitivní zprávy. Čestnou výjimkou, která se nebojí kritiky, je opět Topolánek nebo Alexandr Vondra. Naopak šéf lidovců Jiří Čunek má v příslušné rubrice jen tři články o tom, jaký je borec.

Na čerstvém vzduchu

Jednu věc tu ale mají všichni: osobní e-mail nebo jinou kontaktní adresu. Jaké odpovědi se tedy běžný občan dočká, když svého politika osloví? Zkusili jsme to: stačilo vymyslet jména několika fiktivních voličů, založit pro ně pár adres a rozeslat dotazy. Kromě předsedů parlamentních stran v Česku, prezidenta Klause a ministra zahraničí Karla Schwarzenberga jsme pro srovnání oslovili ještě týmy Angely Merkelové, Jacquesa Chiraca, Tonyho Blaira a George Bushe. A jak to dopadlo?

„Pane prezidente Chiracu, chodím do školy a s tátou pravidelně na fotbal na PSG. Jsme fanoušci. Já a táta, pro PSG. Poslední čas je ale na stadioně PSG dost rvaček a bitek. Skoro po každém utkání. Nemůžete, jako prezident, těm rváčům zakázat přístup na stadion?“ Tato nevinná otázka fiktivního chlapce jménem Corontin Avisse nakonec přistála na stole zástupce vedoucího Chiracova kabinetu Gérarda Marchanda. „Hlava státu vnímá sport a další tělesné aktivity na čerstvém vzduchu, mimo jejich blahodárný přínos pro zdraví, i jako prostředky vhodné k integraci a výchově k respektování jiných lidí. Praktikování sportů je tedy prospěšné v zájmu harmonického života společnosti a mládež by mělo vést k dosažení její větší osobní vyváženosti. Pan Jacques Chirac přijal Vaše postřehy s velkým zájmem,“ odpověděl Chiracův člověk.

Navzdory elegantnímu „nic“ to byla alespoň odpověď. Sekretariát Angely Merkelové na dotaz po zpackané zdravotní reformě doporučuje podívat se na webové stránky ministerstva zdravotnictví, Tony Blair občanovi zneklidněnému „hrozícím odtržením Skotska“ neodpovídá vůbec. A podobně je na tom i Bílý dům – na dotaz jistého Vojtěcha Krásy z Jinců, obávajícího se sousedství plánovaného amerického radaru, nepřijde měsíc žádná odpověď a webové stránky navíc prozrazují, že poslední občanský dotaz Bushovi úředníci zodpověděli v květnu 2006.

I na domácí scéně se tazatel dočká překvapení. Třeba Karel Schwarzenberg na svém senátorském webu vzbuzuje naděje sloganem „Mám svůj názor. Zajímá mne váš“ a velkým oknem vyzývajícím k psaní. Po dvou pokusech a navrch e-mailu se ale náš fiktivní občan Karel Fuks dva měsíce žádné odpovědi nedočká. „Co jsem ministrem, se k e-mailu nedostanu, nemám na to čas,“ přiznává do telefonu Schwarzenberg. „A moje asistentka je taky uštvaná.“

Šéfové zelených a ODS nemají na svých stránkách umístěny kontakty na asistenty nebo kancelář, ale světácky prozrazují rovnou osobní e-maily. „Nemůže se stát, že mě jako volič nezastihnete,“ slibuje Mirek Topolánek. Po osmi týdnech čekání je ale jasné, že s komunikací to není tak horké – dva různé e-maily (ohledně koaliční většiny a Topolánkova manželství) zůstanou bez odezvy a ani na kritický příspěvek do diskuse premiér na svých stránkách nereaguje. Stejně němý je i Martin Bursík, kterého se Karel Fuks zeptal na postoj k jaderné energetice. „Mám v poště tak dvě stě e-mailů denně, bezprostředně stihnu odpovědět zhruba na desetinu, další označuji různobarevnými vlaječkami a předávám asistentovi nebo šéfovi kanceláře,“ vysvětluje po měsíci Bursík. „Někdy může odpověď trvat dlouho, ale odpovíme vždycky.“

Předseda zelených právě dokončuje svůj nový web, nezdá se však, že by se chtěl stát českým Cameronem. „Internetové diskuse tam zřejmě nebudou, moje zkušenost je, že jsou dost často ulítlé nebo i neslušné,“ říká Bursík. Na jejich moderování prý nemá čas, jeho strana zase nemá lidi a ministerstvu taková práce nepřísluší. Mluvčí šéfa lidovců Jiřího Čunka odpovídá na jeden e-mail ze dvou. Jako úplně nejkomunikativnější stranický lídr tedy z voličského pokusu nečekaně vychází Jiří Paroubek. Jeho mluvčí vcelku konkrétně odpovídá na tři otázky, z toho dvě velmi kritické (týkaly se předsedovy arogance a změny názoru na americký radar).

Králem internetové komunikace s občany se ale stal jednoznačně Václav Klaus. Najít na jeho osobních a hradních stránkách příslušné kontakty dalo sice trochu práce, zato hned druhý den po zaslání nijak zvlášť vstřícného dotazu na prezidentův odmítavý postoj ke globálnímu oteplování našel občan Vojtěch Krása z Prahy v poště odpovědi od dvou prezidentových podřízených, evidentně psané přímo pro něj. Prezidentův web se prohýbá pod množstvím čerstvých příspěvků, mluví se tu v několika jazycích, nabízí ke koupi řada knih. Musíme samozřejmě spolknout prezidentovu pověstnou ješitnost (rubrika Co jsem neřekl), ale informace tu evidentně tečou proudem.

Jedinou vadou Klausova webu je, že tečou jen jedním směrem. Na dotazy Klaus osobně odpovídá jen výjimečně a stejné je to s diskusemi pod jeho texty. I do nich se prezident pouští jen zřídka: například když vyvrací falešnou informaci, že to coby mladý basketbalista ve Slavoji Vyšehrad dotáhl pouze do B mužstva.