Mimochodem

Úřad. Venku je sice jarní teplo, ale tady se řádně topí podle zimního kalendáře. Bude to jenom formalita, pomyslím si a zmáčknu políčko na elektronickém pořadníku. Zaznamenám číslo i počet klientů přede mnou. Vydýchané teplo, přepážky, lidé před nimi i za nimi. Úřad.

Za první republiky žil v zapadlé slovenské dědině jistý Fero. Osada ležela v horách, pár kilometrů od kopce nazývaného Ježčí vrch. Pracoval v lesích, které měl asi rád. Svědčí o tom jeho rozhodnutí usadit se pod Ježčím vrchem, když už se v dědině nedalo žít. Jde o dobu Slovenského štátu, osvobození a poválečných peripetií, jež vyústily nastolením lidově demokratického režimu v roce 1948.

Změnu pořadových čísel na elektronické tabuli oznamuje zvukový signál. Což pravidelně škubne s opodál stojící ženou a přiměje ji vytáhnout bílý lísteček a provést vizuální kontrolu. Nějaký nervózní mladík mobilem navádí přítelkyni k místu, odkud telefonuje. Důchodce s francouzskými holemi v klíně si upraví hustou vlněnou šálu. Od přepážek doléhají útržky hovorů. Teplo je nesnesitelné.

Čas převratných událostí Fero přečkal úplně jinak, než se převratné události přečkávají. Jednoduše žil dál, aniž by se připomínal. Jeho existenci čas od času potvrzovaly jen zprávy vesničanů vracejících se z hor. „Fero má bajúzi ako ruský pop a chytá ježov.“ Dostal přezdívku lovec ježků. Na začátku padesátých let ho lovci lidí v lese chytili a jako nepřítele lidu vsadili do vazby. Během vyšetřování – žil, aniž by potřeboval lidovou demokracii – Fero zatvrzele mlčel. Bili ho, mučili, týrali. Navíc se dělo něco zcela nevídaného.

Opět se ozve zvukový signál. Zjistím, že jsem na řadě. Za přepážkou mě očekává úřednice. Vznesu svůj požadavek – abych mohl dle zákona správně žít, měl bych se po letech v cizině zdravotně pojistit. Souhlasně pokyvuje hlavou. Začnu vytahovat doklady. Stačí vaše jméno a rodné číslo, prolomí monolog a do klávesnice pak vyťuká nacionále. Bude to jenom formalita, pomyslím si.

Pro otrlé dozorce i sadistické estébáky to bylo nepochopitelné. V pauzách mezi výslechy nevynechal Fero příležitost, aby se nevrhl na vyšetřovatele i bachaře. Šel z něho podivný strach, když si neustálými výpady říkal o další bití, o další tlučení hlavy o otlučený radiátor.

Vy jste tady chvíli žil před deseti lety a pak jste pojištění neodhlásil, prohodí s pohledem upřeným na obrazovku. A tak to pořád běželo a běželo, takže k dnešku dlužíte…

Spoluvězni Fera přemlouvali, prosili, dušovali se. I když mu sil ubývalo, vrhal se na své žalářníky se zaťatými pěstmi dál. Pak zemřel. Ve věznici zavládla úleva. Svůj příběh vyprávěl pouze jednou. Když se ho posluchač užasle zeptal „A ty nemáš vskutku nic… ani žádné doklady?“, lovec ježků se mu podíval do očí a s nehraným údivem odpověděl: „A ty to dosil’ nevieš, veď keď si zapísaný – si stratený!“