Mejdany nové generace

Kopírování a internetové sdílení nezabilo hudbu. Způsobilo však zvláštní konkrétní změnu: dnešní posluchači tráví hodně času ve virtuálním prostoru („non-place“), a když vstanou od počítačového downloadingu, chtějí něco hmatatelného. Proto lze každým dnem víc a víc pozorovat, jak živě funguje koncertní scéna. Prodejci nahrávek mohou skuhrat, že časy jsou zlé, ale festivaly a koncertní cykly dnes jenom bují. Čeští promotéři letos napěchovali sezonu koncerty The Police, Genesis, Bryana Ferryho, George Michaela, My Chemical Romance nebo Tori Amos. A mohou klidně nasadit vysoké vstupné: z návštěvnosti nemusejí mít obavy.

Že žijeme v časech proměn, potvrzují i zprávy ze světa. Čerstvé silné akce totiž spojuje princip, jehož vlajkonošem byl donedávna jen londýnský jarní Meltdown, festival spíše „umělecký“. Tam jako první našli rámec, jímž lze i v nadžánrové epoše sevřít několikadenní přehlídku: dramaturgii pokaždé svěřují do rukou jednomu konkrétnímu umělci. Laurie Anderson nebo Patti Smith se tak staly středem „pavouka“ vazeb mezi tvůrci, zvaly své přímé spolupracovníky, oblíbené kolegy, ale i inspirativní osobnosti starší o několik generací. Morrissey nabídl Arva Pärta i Nancy Sinatrovou (mají něco společného?), Nick Cave přizval mezi básníky Kylii Minogue (recitovala text svého hitu I Should Be So Lucky). Letos v červnu bude Meltdown dirigovat Jarvis Cocker, program teprve vzniká.

Princip komunity, která vyrůstá z vazeb mezi samotnými tvůrci, se rychle šíří. Podnik All Tomorrows Parties, nazvaný pochopitelně podle hitu Velvet Underground, pořádá své akce v Británii i Kalifornii. Koná se vždycky mimo město, za víkend stihne uvést na padesát kapel. Předvánoční běsnění dirigoval šéf newyorských Sonic Youth Thurston Moore, dubnovými kurátory budou The Dirty Three, kapela blízce spojená s Nickem Cavem. Na následující koncerty v Británii už je vyprodáno, program zase slibuje nejen tvrdé jádro (kapely kolem Cavea a Blixy Bargelda), ale i jejich nenápadné souvislosti: krétského barda, černý jazz z Chicaga, electropunkové Suicide.

ATP, nabízející aktuality i dějepis neúpadkového popu, se stávají festivalem číslo jedna. Glastonbury sice hlásí 400 tisíc předběžných objednávek, ale tam to ještě jede na setrvačník staršího pojetí rockového byznysu. Princip komunitního festivalu nově převzal i tradiční rakouský Donaufest, který propukne za měsíc v Kremži. Jeho kurátorem je David Tibet, kultovní postava britské scény s vazbou na surrealismus.

České festivaly vedle téhle racionální tendence pořád připomínají domácí televizní seriály – bez skutečného tématu, vytvářené v obavě, že se „zaostřením“ by odpadla část publika. Na malé scéně (Čechy se v mnohém izolují, zůstávají tedy „malé“) jsou pochopitelně menší prostředky. Ale dost dobře je možné, že kdo se zbaví strachu první, vydělá. Jak by asi sestavili mezinárodní festival Jan Muchow, divadlo Sklep nebo Dan Bárta?