Hlavně nikoho nenaštvat
Pokud máte pocit, že svět daní je pro vás nepochopitelný, nepropadejte panice, že máte sníženou inteligenci.
Pokud máte pocit, že svět daní je pro vás nepochopitelný, nepropadejte panice, že máte sníženou inteligenci. Rozhodně v tom nejste sami: podle agentury CVVM 64 % Čechů zdejšímu systému odvodů peněz nerozumí. Ti zbývající si to jen nechtějí přiznat nebo se tím živí, třeba jako světlonoši v tunelech daňových uliček. Zdá se, že na tento fakt spoléhá česká vláda, protože její ohlašovaná reforma daní je sice sympatická, ale vlastně drobná změna.
Správným směrem
Nastavování výše daní je svým způsobem magie. Stačí jedna chybná myšlenka a lidi to vyprovokuje k hledání výjimek, podvodů, stěhování či změně chování. Joseph E. Stiglitz často uvádí následující příklady, jaké mohou mít vládní hry s výší daní dopady: například když ve Velké Británii zavedli systém, který „znevýhodňoval domy s více okny, zareagovali obyvatelé racionálně: začali stavět domy bez oken“. Ze stejného důvodu se stala mnohem populárnější auta se třemi koly (pokud si myslíte, že jsou bezpečná, tak někdy zhlédněte skeče Mr. Beana), protože na ně byla nižší daňová sazba.
Jsou ale samozřejmě i pozitivní příklady, kdy změna daní nastartovala ekonomický boom. Stačí se podívat i na sousední Slovensko, kde reformy pomohly oživit zemi natolik, že je dnes nechce měnit ani vládní sociální demokracie.
Český kabinet také rozhodně míří správným směrem, když se chystá snížit zdanění práce a chce více zatížit spotřebu (podle dostupných plánů by se platy měly danit 15 % a snížená DPH vzroste z 5 na 9 %). Zvyšuje to lidem možnost volby, protože když jim zůstane více peněz v kapse, mohou se pak rozhodnout, co si budou pořizovat. Zjednodušeně řečeno, zase se o trošku více vyplatí pracovat. Česko dosud patří v tomto ohledu mezi nejhorší země spolu s Německem a Belgií, a Berlín právě na změně tohoto stavu usilovně pracuje.
Dobrý nápad je také to, že na výplatní pásce všichni uvidíme i odvody pojistného, které za nás státu odesílá zaměstnavatel. Čím je systém transparentnější, tím vždycky lépe. Kabinet tento krok ale nedělá z čistého entuziasmu, nýbrž proto, že chce z této „superhrubé“ mzdy vypočítávat výši odvodů. Tak tomu dosud nebylo, takže ohlašovaná 15% daň lidem přinese mnohem méně peněz, než kdyby se vypočítávala tak jako dnes z klasické hrubé mzdy. Výrazněji si polepší bohatí lidé, což je ale dobře. Oni jsou přece motorem zdejších firem, a tudíž i zdrojem nabídky práce pro ostatní.
Polepšit by si měly i firmy, kterým by měly podle plánů vlády do roku 2009 klesnout daně z dnešních 24 procent na 19. To by mohlo pomoci při lákání firem z okolního světa. Podle ekonomů jsou pro vábení investorů nejdůležitější tři věci: 1. cena práce, 2. kvalitní infrastruktura a za 3. právě zdanění zisků. Zdá se, že ve všech třech ohledech je Česko zatím na celkem dobré cestě. Produktivita práce totiž roste poměrně rychle a nabídka je kvalitnější, daňové zatížení během posledních let stále klesá, a pokud splní vláda své představy, tak bude tento trend pokračovat. A též infrastruktura se rychle zlepšuje.
Proč se to vlastně děje
Tolik nepochybná pozitiva. Pravda je však taková, že reforma nepřinese mnoho peněz ani do kapes veřejnosti, ani do státní kasy. Zároveň je to něco jako rovná daň, leč i není, protože na rozdíl od Slovenska se liší výše pro právnické a fyzické osoby. Nepřinese zřejmě ani tolik potřebné zjednodušení byrokracie kolem výběru odvodů.
Základním úskalím „reformy“ je, že je dělaná narychlo a s cílem, aby si všichni aspoň trošku polepšili a dodrželo se vágní prohlášení ve vládním programu. Dokonce i lidé s nejnižšími příjmy mají díky různým trikům dosáhnout na sice mírně, ale přece jen větší peníze.
Ani vládní politici nedokážou vysvětlit, jaká je vlastně vize úprav daňového systému, co má být jejím základním cílem. A někteří členové kabinetu pod zárukou anonymity otevřeně říkají: „Doufali jsme, že to prodáme jako razantní změnu, i když je to spíše kosmetické, a podle prvních reakcí v médiích jsme překvapivě uspěli.“
Rychlost příprav výsledku odpovídá. Jsou to sice potřebné kroky, ale příliš malé na to, aby se to dalo nazývat reformou. Nejdou ve své revolučnosti o mnoho dál, než co předvedla v minulých letech sociální demokracie. Vzhledem k malé razanci je překvapivý spěch vlády a tajnůstkářství. Mnohem praktičtější by bylo, kdyby vláda rozjela aspoň nějakou krátkou veřejnou debatu a vyslechla si i nezávislé analytiky, kteří by nepochybně přišli s řadou zajímavých poznámek.
Malá radikálnost změn a utajování daňové reformy do poslední chvíle nám ale o dnešní politické a ekonomické situaci hodně napovídá. Potvrzuje se, že tento kabinet je díky křehké sněmovní většině nevětšině velmi slabý a jakékoli změny budou spíše kosmetické. Už výše popsané návrhy budou zřejmě těžko procházet sněmovnou, protože levice je proti a dva uvolnění poslanci z ČSSD Melčák a Pohanka nejsou příliš jistí hráči.
Ale i kdyby se vládě podařilo její představu o daních prosadit a popostrčit ekonomiku, neřeší to hlavní problém této země – jak nasadit uzdu marnotratnému státu. Ačkoli zdejší ekonomika roste historickým tempem, na hospodaření země se to příliš neukazuje – stále jsou tu stomiliardové schodky rozpočtu a neutěšená sféra státních výdajů.
Bezedná jáma
Plán vlády na škrtání ve výdajích je zatím bohužel značně nehotový. V tomto ohledu bude rozhodující rezort Petra Nečase, tedy ministerstvo práce, kde se budou určovat výše různých sociálních dávek. Šetřit budou muset samozřejmě všechny rezorty, ale tzv. povinné výdaje (důchody, dávky atd.), které tvoří už 54 % rozpočtu, jsou největším problémem. Ty totiž většinou pohltí to, co se jinde podaří ušetřit. „Omezovat se ve výdajích, to bolí a chce to po vás také víc práce než změnit DPH. Tam posunete pár parametrů a hotovo. Výdaje jsou ale strukturované, musí se podrobně projít, nedá se to udělat od stolu. Asi proto se do těchto změn politikům nechce,“ říká analytik z Institutu ekonomických studií Ondřej Schneider.
Nad vším trčí otazník v podobě důchodové reformy. Na rozjezd zásadní transformace dnešního systému by byly zapotřebí stovky miliard, které Česko rozhodně nemá, a k uhrazení by nestačila ani kompletní privatizace státních podniků.
Tady leží největší úkol pro politické reprezentanty. A to bez rozdílu, jestli sedí ve vládních či opozičních lavicích. Podle propočtů expertů bude stávající systém fungovat bez větších problémů do roku 2015, poté se už bude propadat do ztráty, která bude každý rok rychle narůstat. Kde jinde by se měli umět politici dohodnout?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].