Ve hvězdách

Emil Beer měl štěstí, že přežil válku a vracel se z Anglie domů do Varnsdorfu. Ale měl taky smůlu, protože žádná skupina Čechoslováků nebyla tak postižena, jako ta, k níž patřil. Sudetské Židy, kteří se při sčítání v r. 1930 přihlásili podle mateřského jazyka k německé národnosti, po Mnichovu Němci vyháněli a Češi, jejich včerejší spoluobčané, je nechtěli přijmout. Většina z nich, neví se přesně kolik, pak zahynula. Po válce se k nim úřady i lidé chovali jako k Němcům, byli dokonce zařazováni do odsunu. Museli osvědčovat „státní spolehlivost“, dokázat, že se nikdy neprovinili proti českému nebo slovenskému národu. K takovým proviněním patřila nejčastěji „germanizace“, za niž bylo možno při zlé vůli považovat i podporu německé školy, hasičů či ochotníků v německy mluvící obci. Vznikl tu velký prostor pro pomstu, korupci: rozhodnutí o oprávnění majetkových nároků bylo v rukou nižší státní správy. Pan Beer měl ale štěstí a fabriku mu v březnu 1947, právě před 60 lety, Zemský národní výbor vrátil. Pak ho štěstí opustilo.

Proti restituci se postavili obecní úředníci a komunisty ovládané odbory (ROH). V okrese vypukla generální stávka, která požadovala zrušení restituce, znárodnění továrny, vypovězení majitele i jeho advokáta z okresu a přeložení soudce, který rozhodl v Beerův prospěch. O Beerovi psaly téměř všechny levicové noviny jako o asociálním fabrikantovi, který se „v Anglii nezúčastnil zahraničního odboje a před válkou germanizoval své zaměstnance a okolí“. (Práce 6. 3.) Bylo to přesně naopak: Beer, třebaže žil v převážně německém kraji, navštěvoval české školy, do fabriky přijímal Čechy, podporoval českou menšinu apod. Bojů se těžko mohl aktivně účastnit, bylo mu přes 60 let.

Aféra brzy přerostla hranice okresu, jednaly o ní stranické sekretariáty, šetřila ji komise ministerstva vnitra a parlamentu, nakonec ale vše vyšumělo do ztracena – nastávala jiná doba. Jaká bude, to si každý mohl přečíst v článku předsedy ROH a budoucího prezidenta Zápotockého o soudci, který rozhodl ve prospěch restituenta: „Není možné tvrdit, že by si okresní soudce počínal nezákonně. On se jen řídil dogmaticky starým právním nazíráním a odmítal nové… Jeho nazírání byl zájem soukromníka bližší než zájem národa a veřejnosti… Tento starý právní názor se ocitá v rozporu s právním názorem novým, a proto vznikla ve Varnsdorfu spontánně stávka.“ (Rudé právo 15. 3.)

Komunisté už tehdy veřejně ohlašovali generální útok na soukromý majetek. Beerova aféra byla jedním z pokusných testů. Její hlavní aktér měl trochu štěstí (podařilo se mu znovu odejít do Anglie), dlouho si ho však neužil a brzy, zřejmě v roce 1951, zemřel.

Autor je spolupracovníkem Respektu.