Nemůžu zkáze jen přihlížet

Jan Vladislavse narodil roku 1923 v Hlohovci. Po válce studoval na Filozofické fakultě UK a vydal dvě knihy veršů, po únoru 1948 byl vyloučen z univerzity a nadále směl publikovat jen překlady. Věnoval se především klasické a moderní poezii italské, francouzské, anglické a španělské, ale také německé, ruské, čínské a japonské lyrice, překlady doprovázel řadou předmluv, doslovů a kritických statí; pro mládež připravil sérii pohádkových adaptací, vydávaných i v zahraničí. Za normalizace založil samizdatovou edici Kvart, kde vyšlo 120 titulů. Patří k prvním signatářům Charty 77; v roce 1981 byl donucen odejít do exilu. V Paříži vedl na VŠ sociálních věd seminář o české neoficiální kultuře a psal pro Svobodnou Evropu; část jeho esejů vyšla v 90. letech pod názvy Pařížský zápisník a Portréty a autoportréty.

V rukopisu zůstává jeho deník, který si vede od r. 1977. Od července 2003 žije opět v Praze.

Před 30 lety zemřel Jan Patočka. Co to pro vás znamenalo?

To, co se dělo při Patočkově pohřbu, to rozloučení na břevnovském hřbitově, provázené řevem policejních motorek a kroužící helikoptéry, potvrdilo urbi et orbi, jak významného muže jsme tehdy pochovávali.

Osobně jsem v něm ztratil jednoho z těch starších přátel, které se mi poštěstilo poznat, když jsem se v poválečných letech snažil nesejít z cesty. Byli to lidé jako Jiří Weil,…