Mimochodem

„Máte nárok na tři dny dovolené,“ řekla mi paní na osobním. Rozklepala se mi kolena, protože neměl kdo hlídat děti. „Neplacené volno nedáváme,“ dodala škodolibě. A tak jsem opustila své zaměstnání v ČT. Beztak se mi tam kolem krku zadrhovala smyčka. Moje náměty končily v koši, z počítače na mne bafaly centrálně řízené povely, co nesmím, většinu času jsem trávila udržováním zrůdné byrokracie v chodu. Chodby na Kavčích horách byly každý den delší a bujely v nich fantastické drby, pomluvy a informace: Kdo koho uplácí, kdo se chce stát ředitelem, kdo s kým spí a kdo přihrál kamarádovi milionový kšeft. Za úsměvy se skrývaly podrazy a lidé umlkali v hovoru, když jsem se přiblížila na doslech. Ovládla mě směs metafyzického pocitu viny a strachu: bála jsem se ředitele, vrátného i sebe. Nebezpečí číhalo za každým kavkovským rohem. Ale jaké?

Sotva jsem podala výpověď, celé to ze mě spadlo a nechápala jsem, čeho jsem se tak děsila. Psal se rok 1997. ČT řídil tehdy železnou rukou Ivo Mathé a rozhodně to byly zlaté časy: Mathé soudil, že na televizi je nejdůležitější její program. Bránil v parlamentu právo na diverzitu a politickou nezávislost jako lev. Vybudoval konkurenční strukturu, kde měl každý nápad svou šanci. Jedno ale zařídit neuměl: Změnit podlou a malomyslnou atmosféru na Kavčích horách, kde se lže, podlézá, kde se každý každého bojí a kde vznikají příležitostné i trvalé kliky za účelem boje o koryto. Po Mathého odchodu se jeho chytrý pluralitní systém rozsypal. Jediné, co ho přežilo, je morbidní podnikový duch a ten prosákl do všech spár, do rozhodování, investic, programu a komunikace. Změní ho asi jen dobře odpálená tuna semtexu, protože žádný nový ředitel si neporadí se skupinovou psychózou lidí, kteří se bojí o místo.

Co s atmosférou zakletého zámku, kde zaměstnanci tráví celé dny na schůzích anebo se pro samou nudu plouží v jedenáct hodin k obědu? Kde se náměty prosazují jedině lstí a pucováním klik? Kde jeden jediný šéfdramaturg Jiří Hubač svévolně rozhoduje, kdo, kdy a co bude psát a točit? Za deset let natáhla odporná atmosféra chapadla ven mimo budovu: komu dává ČT práci, ten se bojí mluvit, aby o ni nepřišel. Kdo si stěžuje, o tom řeknou, že to dělá ze závisti.

Všechny mediální rady mohou zasedat až do konce světa. Mohou prolustrovat zaměstnance až po vrátné a pětkrát vyměnit ředitele. Jenže v ČT chybí hlavně normální lidské soužití, přirozená hrdost a radost z úspěchu druhých. Vedle lhářů, patolízalů, chronických lenochů, zlodějů, sadomasochistů, podržtašků, schizofreniků, opilců a osob s pronikavě sníženou inteligencí pracují v ČT i lidé, kterým o něco jde. Nedá se odhadnout, zda je jich pět nebo dvacet, ale jsou. Pokud se právě jim nepodaří v brzké době rozsekat tuhle iracionální kavkovskou chobotnici, pak to nedokáže nikdo zvenku. Aneb: ve svobodné společnosti nemáme sice právo na práci, zato ale povinnost uchovat si vlastní důstojnost.

Přátelé z ČT, děkujeme předem.