Jeden den v životě

Vstoupil jsem do Strany zelených v dubnu 2006. Je to moje první politické zapojení a mám k němu, alespoň se domnívám, dobrý důvod. To nekonečné střídání ODS a ČSSD i samotná existence KSČM mi vyloženě vadí. Po poslední schůzi naší základní organizace (ZO) docházím ale k nepěknému poznání: „Když se některý mozek zazelená, může zůstat rozum stát!“

Je úterý a v sedm hodin večer začíná schůze. Připravuji večeři k ohřátí, aby žena, až se po šesté vrátí z kanceláře, neměla navíc ještě práci s vařením, a pak zabavuji tříletého syna. Když konečně zachrastí klíče v zámku, je čtvrt na sedm a kromě obvyklé pusy mi už žádný čas na vítání s manželkou nezbývá. Utíkám na metro, abych nepřišel pozdě. .

Pro schůzi máme zamluvený salonek v kavárně a pohled na hodinky mi říká, že budu jedním z prvních. Nemýlím se. Zatím je přítomen jen místopředseda. Zapalujeme si oba cigaretu a chvíli ještě venku klábosíme (kouření je během schůze zakázáno), přesně v sedm se pak odebíráme do zasedací místnosti.

Předseda Mladých zelených, člen naší ZO, a dokonce čerstvě zvolený člen Republikové rady Strany zelených, přichází také včas – ale při pohledu na něj málem padám ze židle: má na sobě rudé tričko s podobiznou Lenina. „Co to má znamenat? „Pubertální legrace? Pomatení mysli?“ ptám se naštvaně. „To je jen taková provokace,“ odpovídá a culí se, jako by zrovna dojedl hrnec vtipné kaše.

Po jednom se trousí další členové a v půl osmé jsme konečně usnášeníschopní. Předseda ZO oficiálně zahajuje schůzi a nechává hlasovat o dnešním programu. Sotva se mohu soustředit, moje zraky neustále bloudí k Iljičovi. Nakonec mi to nedá a začínám diskusi na téma „provokace“. Je až zarážející, kolik členů to bere s úsměvem, ale ještě víc mne šokuje, co se díky tomuto otevřenému tématu náhodně dozvídám od samotného předsedy:

„To bys mi mohl také vyčítat, že jsem se zúčastnil demonstrace proti antikomunistům,“ říká. Brada mi padá na prsa: „Ty jsi demonstroval proti antikomunistům?“

„No jo, byly toho plné noviny…“

„A víš jistě, že jsi v té správné straně?“ ptám se nevěřícně.

„Bezpochyby,“ ohrazuje se předseda ZO, „musíme přece trochu usměrnit naše vedení, ten Bursík jde moc doprava!“

Debata se nezdá být plodná, a tak předseda navrhuje její ukončení. Dostáváme se tím k dalšímu bodu, kterým je zhodnocení práce našich čtyř zastupitelů na radnici Prahy 3. Nevypadá to moc růžově ani zeleně. ZO si odhlasovala opoziční postavení spolu s ČSSD a komunisty. Navíc, podle líčení předsedy, nikdo ze starých „mazáků“ na radnici nebere třiadvacetileté zastupitele, kteří ještě nikdy nevlastnili automobil, tak úplně vážně. A už vůbec ne v problematice dopravy. Toho se chytá místopředseda a nechává kolovat dva listy papíru: „Musíme lidem ukázat, že jsme aktivní a že pro ně něco děláme,“ oznamuje rozhodně. „Vypracoval jsem kampaň proti výstavbě podzemních garáží. Tisk a distribuce přijdou zhruba na čtyřicet tisíc korun.“

Pročítám si navrženou kampaň a při třetím odstavci se mi začínají ježit vlasy na hlavě: „Cílem kampaně je upozornit občany na zvýšení intenzity dopravy. Garáže se 400 místy znamenají 800 aut navíc denně v ulici.“ Nechávám si vysvětlit, proč 400 parkovacích míst znamená 800 aut navíc. „Jednou 400 aut, když vyjíždějí z garáže, a ještě jednou 400 aut, když se zase vracejí,“ zní odpověď. „To je snad blbost, ne?“ snažím se oponovat. „Tak dobře, budeme hlasovat. Kdo je pro tuto kampaň?“

Ruku zvedají všichni přítomní, až na moji maličkost. Mám chuť odejít, ale nakonec se ovládám a vyčkávám na další, už poslední diskusi. Týká se příspěvků a počtu členů ZO. Není nás moc. Pouhých osmadvacet, schůzí se obvykle účastní jen něco okolo deseti lidí. Vedení ZO totiž nevidí rádo nové uchazeče o členství: „Taky by se mohlo stát, že by si sem někdo natahal svoje příznivce a změnil tak zásadně výsledky hlasování!“ shodují se předseda s místopředsedou. „Ale tak funguje demokracie,“ chci namítnout, ale pak se raději zvedám a jdu domů.

Usedám v poloprázdné tramvaji, natahuji si nohy a začínám zcela vážně přemýšlet o tom, že ze strany vystoupím nebo minimálně přejdu do jiné základní organizace. Pak se ale chytám stejného argumentu, kterým se před chvílí oháněl sám předseda ZO: „Musíme usměrnit vedení…“