Událost v divadle

Antická dramata můžeme považovat za jediné zachované důkazy začátků divadelní kultury. Inscenují se málo, a když už, tak převážně taková, která mají silný dramatický náboj a mytologický základ. Ukazuje se, že antický kánon představuje v současném divadle čím dál větší problém i přes svou schopnost vyjádřit jasné politické, náboženské a psychologické motivy, cíle a důsledky lidského jednání.

Co s tím? Odpověď hledá krakovský Stary teatr, který uspořádal festival Re_wizje/antyk jako provokativní platformu, která má iniciovat diskusi nad dnešními možnostmi inscenování klasiky. Od většiny přehlídek festival odlišuje jak délka trvání (od ledna do května), tak intelektuálně podnětná dramaturgie. Ta mimo jiné umožnila významným polským režisérům vytvořit nové inscenace antických textů Aristofana, Euripida či Aischyla, ale také uvést v život díla autorů antikou inspirovaných – Sartra, Müllera nebo Kochanowského.

Seznam pozvaných tvůrců je úctyhodný. Čistě antickou linii přijel předvést režisér Klaus Grüber či fyzické divadlo souboru Gardzienice. Linii odkazu a inspirace odhaluje Zarathustra Krystiana Lupy nebo Müllerova Médea Anatolije Vasiljeva. A na samotném pomezí se nachází Aischylovo drama Peršané v úpravě zmiňovaného dramatika Heinera Müllera, v režii Dimitera Gotscheffa a provedení berlínského Deutsches Theater.

Aischylovi Peršané jsou jedním z nejméně uváděných antických textů, především pro absenci nadčasového dramatického konfliktu a sepětí s konkrétní historickou událostí. Zabývá se pouze historickým faktem, totiž porážkou Peršanů Řeky v bitvě u Salaminy před dvěma a půl tisíci lety, a s mytologií nemá vůbec nic společného.

Dramatik Müller se s oblibou věnuje radikálním adaptacím antiky či Shakesperových textů s důrazem na jejich rytmický potenciál a hutnost jednání postav. Protože v Peršanech je veškerá tragičnost vnější a o všech konfliktech se jen vypráví při debatách v perském královském paláci, rozhodl se režisér Gotscheff pro nezvyklý typ divadla: divadlo – komentář.

Na jednoduché scéně s masivní mobilní obdélníkovou stěnou nejsou žádné rekvizity a stojí zde čtveřice herců rozehrávající všechny party. Dvojice oblečená jako úředníci se nejprve chová humorně a kultivovaně, aby se vzápětí s pomalu mizejícím úsměvem na tváři začala přetlačovat o své místo na zemi v podobě jimi posouvané a vražedně roztočené zdi. Využívají mimické a až groteskní herectví, které se pozvolna mění v symbol krutého boje mezi perskými a řeckými válečníky.

A pak následuje pouze divadlo komentáře, kde nemá prostor žádná aktualizace a ani lehce se podbízející interpretace současných kulturních střetů Západu a Východu. Poté už jen přicházejí ženské postavy matky a chóru (místo starců jedna stařena), duch a poražený válečník Xerxes se svými litaniemi. Strnule stojící aktéři vždy v dlouhém monologickém proudu slov téměř nemění své místo a jen pozvolna gradují promluvy popisující příčiny porážky. Je to obtížný úkol nejenom pro herce, ale především pro diváka, který očekává akci, jasnou interpretaci a klíče, které mu pomohou ve snadnějším přístupu k dílu.

Nabízí se otázka, zda má smysl inscenovat hru o neaktuální situaci bez aktuálních odkazů a za pomoci minima divadelních prostředků – pouze v moderní scénografii a současných kostýmech. Zda má smysl inscenovat válku Peršanů s Řeky jako válku Peršanů s Řeky. Odpověď je jednoznačná: má. Přestože totiž Gotscheffova režie nebyla šokující, svou náročností, čistou formou a až neteatrální prostotou bez poutavých efektů byla více než kontroverzní. Je samozřejmě riskantní tak hraniční dílo zvát na festival, ale právě takové hry jsou prubířským kamenem divadelních možností.

I v Česku se potvrzuje, že uvádění starých řeckých dramat bývá problematické a ve své přepjatosti až bizarní. Kvalitativním vrcholem byl v posledních letech Pitínského Oidipus s herci brněnského HaDivadla, který sice vyvolal odbornou diskusi, ale ta se spíš pozastavila nad použitými folklorními prvky. U nás se tedy na velkou debatu o vztahu k dramatickému kánonu ještě čeká, vyvolat by ji mohl podobně radikální festival. Doufejme, že se tak jednou stane, provětrat zatuchlý vzduch malé české antiky by totiž už bylo zapotřebí.

Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.