Mišíkova šedesátka
Přes čtyřicet let obráží Vladimír Mišík ty nejzapadlejší české kluby a hraje hudbu, kterou miluje od mládí.

Přes čtyřicet let obráží i ty nejzapadlejší české kluby a hraje hudbu, kterou miluje od mládí. Tisíce kilometrů v autě, pauzy na benzinových pumpách, hotely, koncerty, noční návraty domů. Stejně jako za mlada. Jen s tím rozdílem, že dnes si Vladimír Mišík musí před koncertem vzít hrst prášků, aby vydržel s dechem, celý následující den se dává dohromady a přestávky mezi vystoupeními netráví na flámu, ale po doktorech nebo v lázních.
„Považuju se za šťastnýho a spokojenýho člověka,“ říká v letenské hospodě nad malým pivem, „co jsem si vysnil, se splnilo. A dodnes to má něco do sebe.“ Muzikologové by snad protestovali, ale ve svých šedesáti letech, která oslavil minulý týden, je Mišík tak trochu českým Bobem Dylanem.


Kudy dál
Po revoluci otvíral první koncert Rolling Stones v Praze, pak chvíli poslancoval, a když se vrátil k muzice, ocitl se ve zvláštní situaci. Předchozí úspěchy, komunistická perzekuce, léty stmelená kapela a skvělý repertoár mu na jedné straně dopřávaly status legendy. Ale hudební dějiny právě rázně měnily kurz směrem k elektronice, případně tvrdší a složitější kytarové hudbě. Mišíkův léta se příliš neměnící styl na pomezí bigbítu, bluesrocku a folkové poetičnosti se jevil staromódní a autor se rozhodně nechystal ho nějak zásadně inovovat.
Mišíkovy nové desky byly dobré, ale předvídatelné. „Akordy na kytaru jsou pořád zhruba…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu