Jeden den v životě

Je čtvrtek. Za předchozí dny jsem už utahaný, tak jsem si malinko přispal. Budík mi zvoní ve tři deset. Jinak vstávám ve tři pět. Následuje tradiční ranní rituál: jdu se podívat na venkovní teploměr, je plus deset. To je dobré, protože kdyby mrzlo, musel bych být u autobusu dřív, aby se stačil vytopit. Vodu na čaj, pak nasnídat, obléct, nakonec v běhu první ranní káva a hurá do práce.

Je tři hodiny čtyřicet minut. Pod lesem potkávám stádo divokých prasat, už poněkolikáté za poslední čas. Po pěti kilometrech parkuju svoji škodu sto u autobusu, který nechávám mimo sídlo naší firmy v místě, kde začíná moje linka. Čeká mě příprava vozidla. Od té doby, co mám nový mercedes, je příprava bez problémů. Dřívější nervy se zamrzlým vzduchem nebo vybitými baterkami odpadly.

Ve čtyři deset odjíždím na stanoviště. Ranní spoj začíná ve čtyři patnáct – ten je pohodě. Na zastávce čeká jedna starší žena, zdravotní sestra. Do cílové stanice v okresním městě je to třicet dva kilometrů, během kterých naberu dalších asi třicet lidí. Takhle časně ráno se jezdí nejpříjemněji – silnice je prázdná, všude je klid, tma, všichni cestující spí. Tahle zima je zatím nejlepší, co za svoji čtyřicetiletou praxi pamatuji, žádný sníh. Vloni mě po ránu na mé trase mezi vesnicemi po úzkých okreskách čekaly záplavy sněhu, neprohrnutá silnice a aspoň deset popadaných stromů. Tehdy jsem si s sebou bral ruční pilku, odřezal vršky a jel dál.

V pět deset přijíždím do cílové stanice, kde mám pět minut volno. Vypiju hrnek čaje a odjíždím po té samé trase zpět. Tuhle linku z města směrem na venkov nejezdí skoro nikdo. Teď akorát pošťák z práce, kuchařka do školní jídelny a několik lidí na vlak. V šest deset mě čeká další otáčka. Vzrušení v autobuse výrazně roste. Jde o školní spoj a to je náročné.

Nastupuje malý kluk a připomíná mi, že dluží za jednu jízdu. Včera už na schodech začal brečet, že si zapomněl peníze, tak jsem ho vzal. Na další stanici mě malý kluk prosí, ať minutu počkáme, že kamarád zaspal. Koukám do zrcátka a tam už někdo běží, tak čekám. Tu radost, aby nemusel do školy, mu neudělám. Jedna studentka chce slevu, já zase legitimaci. Jak jsem tušil, žádnou nemá, tak ji upozorňuju, ať příště nelže. Ale zase rychle dál. Autobus je plný, nesmím mít žádné prostoje při odbavení lidí a jízda je o něco svižnější. Jinak bych se nevešel do jízdního řádu.

Mám za sebou první část dne, je sedm padesát a já zajíždím do garáží. Dávám si druhou ranní kávu, vařím si ji v kuchyňce řidičů, piji v autobuse. Čekají mě další práce: projíždím myčkou a uklízím vevnitř. Poházené jízdenky na zemi mi nevadí. Nejvíc mě vytočí posmrkané kapesníky. Zase jich tu je několik a sem tam zbytky svačiny. Odevzdávám peníze. To celé trvá do deseti hodin. V půl jedenácté beru kolo a jedu na oběd, pak na zadní sedačce autobusu zalehnu a do dvanácti spím.

Ve dvanáct zase na trasu. Tentokrát jedou starší lidi z nákupu a z nemocnice. Tady se dozvídám, kdo s kým chodí, kdo je nemocný, kdo umřel a co budou lidi vařit v sobotu a neděli. Nastupuje stará babka, těžko se pohybuje, první schod do autobusu překonává jen s velkými obtížemi. Potřebovala by nástupní ostrůvek, ten ale v její vesnici není. Zpátky jedou lidi na odpolední směnu. Nastupuje i místní vesnický bezdomovec. Taky jede z nákupu – jako obvykle dvě flašky rumu a deset piv. Jede zpět do jedné z vesnic do opuštěného domku bez oken, kde přespává.

Zpět do garáží přijíždím ve dvě hodiny. Následuje hodinová přestávka, zase pospávám v autobuse, dávám si svačinu a další kafe.

Po třetí další kolečko na lince. Na předposledním spoji v šest večer nastupuje prošedivělý chlap. Dveře se otevírají pomalu, nevydrží čekat a tahá za ně. Upozorňuju ho, aby to nedělal. Začne mi nadávat, a že prý mi rozbije držku. Na první pohled opilec. Jak to řešit? Zavolal bych policii, ale než přijedou, může mi rozbít kasu. Taky nechci zdržovat lidi. Nakonec se uklidňuje, tak pokračuju v jízdě. Po čtvrt hodině vystoupil.

Na poslední spoj odjíždím v půl sedmé. Další opilec, tentokrát ale klidný. Akorát vystupuje o stanici dřív, tak na něj zavolám. Nastupuje zpět a vystupuje až na další zastávce. Končím v půl osmé. Parkuji autobus na obvyklém místě. Píšu výkazy – kilometry, spotřebu, změřit naftu, vzít peníze domů, zamknout autobus. Za pět minut osm brzdím u domu. Do deseti hodin musím být v posteli, ráno ve tři pět zase vstávám.