Ve hvězdách

„Zjev spíš atletický než básnický,“ poznamenal si v lednu 1957 Josef Hiršal po prvním setkání s Emilem Julišem. Verše naprosto neznámého básníka z Loun tehdy doporučil Jiří Kolář k vydání v Klubu bibliofilů, cenzura však z důvodu „ochrany veřejného zájmu“ návrh zamítla, a tak je Hiršal s Kolářem zařadili do legendární samizdatové antologie Život je všude, kde literárně debutoval třeba i Josef Škvorecký, Bohumil Hrabal, Václav Havel, Jan Zábrana nebo Jiří Kuběna.

Emil Juliš se narodil v roce 1920 v rodině cukráře. Vyrůstal v Lounech, a když nedokončil gymnázium, vyučil se rovněž cukrářem. Pracoval pak v rodinné firmě až do zestátnění v roce 1949. Na literární scénu vstoupil až v sedmatřiceti, s psaním veršů začínal teprve krátce předtím. Roku 1953 byl v rámci akce „70 000 z administrativy do výroby“ poslán pracovat do ocelárny na Mostecku. Znamenalo to pro něj iniciační zážitek. „Jistěže se ta krajina jeví jako infernální, ale pro mne byla fascinující (…), myslím, že i Danta peklo fascinovalo,“ vzpomínal později.

Do české poezie, jež si tradičně zakládala na zpěvné líbeznosti, vnesl tehdy temný patos, surovou náladu průmyslového pohraničí, existenciální napětí, tíseň i heroismus. Dokázal však přitom vnímat i jemné proměny světové kulturní scény, kde zrovna dozníval étos modernismu v posledních avantgardních výbojích. V šedesátých letech náležel k předním osobnostem české experimentální poezie, důmyslné mystifikace, jež se ironicky vyrovnávala s lyrickým pokrytectvím „angažovaného“ básnictví. Tehdy mu během čtyř let vyšlo pět knížek, ale náklad té šesté byl roku 1971 úřady zničen.

Za normalizace se Juliš ocitl v nemilosti nejen jako básník, ale také jako vedoucí redaktor skvělého severočeského časopisu Dialog. Ten sice vycházel pouhé tři roky, než byl zakázán, dodnes však patří k legendárním kulturním periodikům éry liberálních nadějí. Po jejím násilném ukončení byl básník dva roky bez zaměstnání, než nalezl obživu jako dělník v Povodí Ohře a později v mosteckém okresním podniku služeb. Zase psal básně pouze do šuplíku (jeho tři sbírky básní ze sedmdesátých let připravil pro samizdatové vydání Petr Kabeš), krom toho se však začal věnovat i výtvarné tvorbě.

Emil Juliš zemřel o Vánocích 2006 ve věku šestaosmdesáti let. Oficiálního uznání se dočkal až po listopadu 1989 – roku 1990 obdržel Seifertovu cenu, o šest let později Státní cenu za literaturu – ale do povědomí širší veřejnosti jeho básnické dílo zatím moc neproniklo. Možná čeká na svůj čas, ale rozhodně se nepodbízí. Místo v kulturních dějinách má Juliš zajištěno jako účastník dobrodružství s experimentální poezií i jako redaktor Dialogu. Verše, v nichž hovořil sám za sebe, zůstávají možná trochu ve stínu, básnickou suverenitu jim však nikdo neupře.