Topolánkova volba

Druhá vláda Mirka Topolánka má impozantní reformní program a je to zřejmě to nejlepší, co se kdy v Česku sepsalo jako cestovní mapa modernizace společnosti. Koalice prý věří, že reformy prosadí. Pokud ale chce opravdu uspět, jak tvrdí, musí získat na svou stranu nejméně jeden hlas z opozice.

Jistě, někdo může uvěřit, že se najdou poslanci z opozice, kterým se vládní program zalíbí a budou pro něj hlasovat s odvoláním na příkaz svědomí – a třeba to bude i pravda. Naprostá většina české společnosti ale bude přesvědčena o tom, že názorovou proměnu těchto politických reprezentantů má na svědomí spíše korupce. A je otázka, zda naděje na reformy, nebo dokonce i jejich úspěšný zrod stojí za tuto cenu. Tedy za celospolečenské podezření, že pilířem změn je korupce, a že tudíž reformní elity nejsou mravní alternativou vůči současné bídě politického života.

Ano, reformy jsou velmi důležité. Ale právě proto by měly být prosazeny nezpochybnitelným způsobem. Jinak hrozí, že budou už u svého zrodu spojovány s korupcí, oslabí se jejich étos a společnost je odmítne.

Varovný příklad přichází ze Slovenska. Populistická opozice si kritikou korupce spojené s reformami vlády Mikuláše Dzurindy zajistila vítězství ve volbách. Dnes využívá rozpadu společenských norem a má vyklizené pole pro cokoli ze svých špatných úmyslů.

Kolik stojí hlas

Dzurindova vláda začínala v roce 2002 s pohodlnou většinou. O rok později přišel Dzurinda o část poslanců vlastní…