Nenávratně poškozený Munch

„Nebyla poškozena tak těžce, aby nemohla být znovu vystavena.“ Tahle optimistická slova použila šéfka Munchova muzea v Oslu Ingebjörg Ydstieová, když v srpnu nadšeně oznamovala nalezení Munchova Křiku a Madony, dvou ukradených pláten, po kterých norská policie pátrala dlouhé dva roky. Nyní už padají daleko pesimističtější výrazy. Těsně před Vánocemi muzeum zveřejnilo zprávu, podle které jsou oba obrazy z 90. let předminulého století tak poničené, že je nebude možné uvést do původního stavu.

Můžou za to zloději, kteří díla v srpnu 2004 ukradli při ozbrojeném přepadení. Obrazy totiž vyndali z rámů a tím je zbavili ochrany. Ublížili tím hlavně Křiku, který je namalován na papíře (Madona je olej na plátně), takže mu může uškodit jakákoli manipulace. Podle svědků zlodějům obrazy na cestě z muzea navíc několikrát upadly a právě tehdy zřejmě do levého rohu Křiku pronikla tekutina, která na malbě vytvořila skvrnu. Madona je poničena méně, ale i na ní jsou patrné dvě trhliny způsobené úlomky z rozbitého skla, které mělo obrazy v galerii paradoxně chránit právě před poškozením.

U Křiku je největším problémem, že se zatím restaurátorům nepodařilo zjistit původ oné tekutiny: „Až budeme mít představu o jejím chemickém složení, budeme vědět, nakolik je poškození definitivní a nakolik hrozí jeho další rozšíření.“ Skvrna na první pohled nevypadá dramaticky, jde o několikacentimetrové místo, které je oproti ostatní ploše poněkud rozostřené. Nicméně Křik je zcela klíčovým dílem moderní malby, na něž se už přes sto let odkazují další a další výtvarníci, o kterém už vzniklo několik knih a nepřeberně studií. Pro kunsthistoriky tak každá změna na obraze představuje těžký oříšek: mají ji ignorovat, nebo zařadit do „životopisu“ díla, jehož podoba se vzhledem k nestálosti některých barev beztak vyvíjí?

Před podobnou otázkou nedávno stáli i čeští restaurátoři. Před pěti lety bylo z roudnické Galerie moderního umění odcizeno plátno Jana Zrzavého Máří Magdaléna z roku 1916. Policisté zloděje rychle chytili a podařilo se jim z nich vypáčit, kam obraz schovali. Když ho našli, zjistili, že se ho pachatelé pokusili zbavit signatury. Zřejmě aby nešel identifikovat při vývozu za hranice. Měli restaurátoři opravovat něco tak autentického, čím je umělcův podpis? Nakonec to vyřešili šalamounsky: aby na obraze neudělali ještě větší paseku, rozmazaný podpis jen drobně obtáhli tužkou.

Zatímco Zrzavého Magdaléna už v Roudnici nad Labem dávno znovu visí, Munchův Křik a Madona se do muzea v Oslu hned tak nevrátí – jeho představitelé zatím nedokážou termín nové instalace odhadnout. Neznámá zůstává také odpověď na otázku, jak se policie k obrazům dostala a kde je našla. Prozradili jí to tři pachatelé, které loni norský soud poslal na několik let do vězení? Policie mlčí. Asi kvůli tomu, že odsouzení pouze pomáhali lupičům, kteří dosud spravedlnosti unikají. Až budou chyceni, bude zřejmě sdělnější.