Ve hvězdách

S každým dalším dnem je stále zřetelnější, jak výjimečný byl náš první Ústavní soud. A s každým jeho členem, který odešel na věčnost, je ještě zřejmější, jak unikátní osobnosti ho tvořily. V únoru zemřel ve věku devětasedmdesáti let jeden z velkých mužů – Antonín Procházka.

Stejně jako Zdeněk Kessler či Vladimír Čermák si i Procházka prošel tvrdou perzekucí ze strany totalitního režimu. Sedmnáctého listopadu 1949 byl odsouzen na čtrnáct let do kriminálu za údajnou velezradu a špionáž. Ve vězení nakonec strávil šest let. Až do roku 1989 se různě protloukal, nakonec jako podnikový právník. Po revoluci na chvíli stanul v České národní radě, ale v roce 1992 byl zvolen nejprve do federálního a pak i do českého Ústavního soudu, kde setrval deset let. Byl tedy v této instituci právě v době, kdy hrála tak stěžejní roli jako obrana proti mocenským ambicím tvůrců opoziční smlouvy Václava Klause a Miloše Zemana – soudci zrušili účelový volební zákon či omezení nezávislosti centrální banky. Ústavní soud se také těšil mimořádné důvěře u veřejnosti už proto, že spravedlnost vykládal jako srozumitelnou součást života a ne formální shluk paragrafů.

Antonín Procházka si vybral pro sebe jako stěžejní dvě témata – narovnání křivd napáchaných na církvích a na restituentech. Marně se snažil veřejnost a její politické reprezentanty přesvědčit, že je třeba zapomenout na třídní vidění světa. Když…