Jak badatelé cestují do práce

Pro mnoho vědců je cesta do práce důležitou součástí badatelského procesu. Ráno po probuzení je mozek v režimu standby, a teprve po cestě se pod blahodárným vlivem požitého kofeinu přepíná do více či méně funkčního stavu. Stejně tak je z hlediska duševní hygieny významná cesta z práce. Manželka a děti bývají večer až překvapivě málo zvědavé na to, co člověk během dne vybádal. Vědec má tedy cestu domů na to, aby přestal dumat nad tím, proč zase nic nevychází nebo proč mu odmítli otisknout článek v Nature, a pokusil se přeladit do režimu „normální člověk“.

Cesta do práce může mít mnoho podob, které se liší použitým dopravním prostředkem i délkou trvání. Vědci jsou nomády dnešní doby a autor během svých pracovních pobytů na univerzitách tří kontinentů vyzkoušel snad kromě jízdy na velbloudu většinu běžných způsobů, jak cestovat do práce a zpět.

První zahraniční zkušenost jsem získal počátkem 90. let v malém švýcarském univerzitním městě Fribourgu. Jako mladý postgraduální student jsem tehdy jezdil na kole se svým švýcarským profesorem. Cesta byla pokaždé dobrodružstvím, neboť šéf byl klasickým cyklopirátem silnic. Jezdil jako blázen, ignoroval červenou na semaforu a říkal, že cyklista má stejně jako sanitka absolutní přednost. Nemohl jsem pochopit, že švýcarští řidiči nejprve vždy dupli na brzdy a potom nám vlídně pokynuli, ať jedeme. Můj šéf zase nevěřil, když jsem mu říkal, že…