Hudební vitaminy přicházejí z Afriky
Africká hudební scéna je dnes přinejmenším stejně bouřlivá, jako byla angloamerická v éře Jimiho Hendrixe. Tři nová alba to potvrzují.</
Africká hudební scéna je dnes přinejmenším stejně bouřlivá, jako byla angloamerická v éře Jimiho Hendrixe. Tři nová alba to potvrzují.
Jedná se o nové nahrávky malijského veterána Salifa Keity a senegalského kultovního zpěváka Cheikha Lo. Tou třetí je pokračování úspěšné série Congotronics, která mapuje velkoměstskou subkulturu Konga. Ne že by šlo o souboj hitmakerů, africká hudba přináší spíš dlouhodobé trendy než sezonní hity.
Rytmus jako tajenka
Čtvrt století hrál Salif Keita s elektrickou kapelou, ale ve svých čtyřiapadesáti letech se rozhodl vrátit se k africkým loutnám, které občas zpestřil zvuk akordeonu či hlas hostující Cesarie Evory. Keitovo průlomové album Moffou z roku 2002 bylo nadšeně přijato a jeho úspěch je průsečíkem dvou procesů: Afričan-muzikant znovuobjevil svoji identitu, Evropan-posluchač zjistil, že v záplavě braku znějí mistrovsky ovládané kory a balafony moderně. Není tedy divu, že Keitovo další album bylo napjatě očekáváno.
Keita nabízí hudbu s pohybem, žádné mlžení pro milovníky zvukových tapet. Rytmus a pohyb se na jeho novince M‘Bemba, Tulák, vymyká obvyklým stereotypům: kupředu jej nežene baskytara či bicí, ale melodické nástroje, a zvláště doprovodné ženské vokály, které znějí jak předobraz amerického gospelu. Pro posluchače, který prošel iniciací africkou hudbou, bývá pohled na bubeníka u standardní bicí soupravy návratem k hudební šedi. Hudba z Mali je dnes často označována jako &„…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu