Připomeňme si

Tak už je to tady. Na českém mobilním kolbišti se Oskar změnil ve Vodafone a nabídl nám „jednu spolehlivou síť, která nás spojí se světem“. Ale pozor – pouze na billboardech. Jakmile chcete vzít reklamu vážně a opravdu se s tím světem spojit, začne „spolehlivá síť“ vykazovat zvláštní poruchu. Cena volání se třeba zdesetinásobí poplatkem za roaming. Stejně jako v sítích zdejší mobilní konkurence. Takže k čemu nám vlastně jsou tihle nadnárodní operátoři, kteří pro svůj byznys hranice neuznávají, ale své zákazníky do nich kvůli vyšším účtům neváhají vytrvale zavírat?

Od příchodu britského giganta na český trh si optimisté slibovali hlavně průlom do vyšroubovaných cen pro zahraniční volání, neboť Vodafone provozuje největší mobilní síť na planetě. S jeho příchodem byla spojována naděje na cenový otřes podobný tomu, jako když na zdejší trh v roce 1996 vstoupil Paegas (dnes T-Mobile), první konkurent tenkrát monopolního Eurotelu. Cena hovorného rázem spadla z desetikorun o řád níž a kouzlem zmizelo i do té doby „nevyhnutelné“ placení za příchozí hovor.

Od Vodafone se čekal převrat v současné absurdní praxi, kdy zákazník platí předražené ceny za volání do ciziny, přestože tak činí ve své „mateřské“ síti, která patří jedné firmě. Ale převrat se nekoná. I majitel „spolehlivé světové spojnice“ zůstává u praxe, kdy třeba telefonát ze Šumavy do Bavorska musí jít přes Prahu, kde jej operátor přehodí pomocí pevné linky přes hranici z „české“ do „německé“ sítě Vodafone (ta dvě ramena totiž nejsou propojena), přičemž marži a příplatky si účtují obě větve i majitel kabelů a vzkaz přes hraniční kámen tak stojí desetkrát víc než stejný hovor uvnitř telefonistova státu. Proč Vodafone své národní sítě v Evropě navzájem nepropojí?

„Nejde to. Každá země má jiné zákony, regulátora a technologii,“ říká Jakub Hrabovský, tiskový mluvčí českého Vodafone. Proč tedy technologii nesjednotí? „To by se nám nevyplatilo,“ říká Hrabovský. „Ten systém takhle prostě funguje a nemyslím, že ho někdo bude měnit.“ Získat od mluvčího přesná čísla, tedy kolik by takové propojení stálo a jak moc by se to „nevyplatilo“, je nemožné: nikdo to nepočítal, protože pro mobilní operátory to zkrátka není na programu dne. Tržby rodiny Vodafone za rok 2004 přitom dosáhly čtyřiceti miliard liber.

Situaci výrazně nezměnil ani apel Evropské komise, aby nadnárodní operátoři snížili ceny roamingu. Fenomén spojování světa a lidí, který tak často zaznívá v reklamních sloganech operátorů, se zkrátka nekoná – na to jsou ploty kolem států příliš lákavý byznys. S čím ale Evropská komise u Vodafone uspěla, byla výzva, ať operátoři alespoň zpřehlední způsob účtování. Vedení Vodafone došlo k názoru, že průhledný roaming může lidi víc přitáhnout, a tím i víc vynášet. Firma proto opouští jednu z klíčových marketingových fint mobilního podnikání: záměrně nepřehledné a mezi sebou neporovnatelné účty. „Protože lidem není jasné, za co při volání z ciziny platí a proč, tak roaming nepoužívají. To chceme změnit,“ říká Hrabovský. Místo nejasných „volných minut“, „zvýhodněných balíčků“ a neporovnatelných „super tarifů“ rozdělil Vodafone svět za národními hranicemi na tři pásma s pevnou cenou hovoru. Podobné zjednodušené vyúčtování zavedla i konkurence. Ale přehlednost účtů ještě neznamená láci. Při současně nastavených pevných cenách hovoru například do Německa (1. pásmo – pětadvacet korun za minutu) není sice „nadnárodní“ hovorné dražší desetkrát, ale „jen“ osmkrát.