Většina jsem já

V roce 1951 odmítl úředník František Šeba podepsat zdravici Stalinovi k narozeninám. Řekl šéfovi, že ani jemu Stalin k narozeninám neblahopřál, a hned ho za to vyhodili z práce. Pobíral pak invalidní důchod, hrál karty, a když mu přátelé z legrace vyčítali: „Vy Židé jste nám ukřižovali Krista Pána,“ upřímně se smál. Nebyl disident. Jeho boj proti totalitě spočíval v tom, že se vyčlenil ze všech skupin a s nikým jako se členem skupiny nejednal. Přitom ale dobře věděl, kde stojíme „my“ a kde jsou „oni“. V diktatuře to bývá jasné, jenže v moderní multikulturní demokracii je to složitější. Všichni hájíme svá práva, ale život v globálním světě se stále víc podobá životu na vesnici: společně v klidu a míru přežít znamená dohodnout se a promýšlet všechno neustále od začátku. A to není možné, pokud nejsme schopni se podívat na společný problém z perspektivy druhého. Když bydlíme na vesnici, nemůžeme trvale vymezovat hranici mezi „námi“ a „jimi“. Pokud na ní trváme, rodí se konflikt.

Pozor, přijde vtip

Současná světová krize kolem Muhammadových karikatur a zdejší stále rozbouřené vlny kolem zákona o registrovaném partnerství mají mnoho společného: na obou se modelově rýsuje zásadní proměna světa. Nejde jen o to, že svět je jiný než před sto lety. Změna je především v tom, že se na něj jinak díváme. Přestáváme žít v malých neměnných komunitách a je stále těžší se dohodnout, kdo bude určovat…