Spravedlnost v ohrožení
Odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové je pro Českou republiku důležitější zprávou, než by se na první pohled mohlo zdát. Naznačuje totiž, jak zdejší politická obec vnímá justici – tedy jako součást sféry svého vlivu. Zprávy to jsou, věru, neradostné.
Odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové je pro Českou republiku důležitější zprávou, než by se na první pohled mohlo zdát. Naznačuje totiž, jak zdejší politická obec vnímá justici – tedy jako součást sféry svého vlivu. Zprávy to jsou, věru, neradostné.
Neoddělitelné role
Prezident Václav Klaus a ministr spravedlnosti Pavel Němec se rozhodli odvolat Brožovou znenadání, nepředcházela tomu žádná debata, vysvětlení či stížnosti na její práci. Oba politici jednoduše prohlásili, že jim zákony umožňují odvolat šéfy soudů, takže ani nemusejí konkretizovat důvody. Při důkladnějším studiu ústavy je ale naopak zřejmé, že předsedu jakéhokoli soudu politici odvolat nemohou. Ústava hovoří pouze o jmenování předsedů nejvyšších soudních instancí, nikoli o jejich odvolání. Pokud se prezident Klaus domnívá, že z logiky věci vyplývá, že kdo jmenuje, ten i odvolává, hluboce se mýlí. Stačí si připomenout nález Ústavního soudu z roku 2002, který rušil mezi jinými i ustanovení tehdejšího zákona o soudech a soudcích, jenž odvolávat předsedy soudů umožňoval. Ústavní soud přitom argumentoval, že „funkce předsedů a místopředsedů soudů by měla být považována za kariérní postup soudce, a proto by ani předseda a místopředseda soudu neměl být odvolatelný jinak než pro zákonem předvídaný důvod a postupem v kárném řízení, tj. rozhodnutím soudu“.
Jinými slovy, ačkoli je dokola…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu