Normální je neprohrát

Z bývalé komety dnes zbývá už jen trocha kouře nad udušeným plamínkem. Unie svobody. Strana, která na troskách korupcí poničené ODS rozvinula heslo „Normální je nelhat“ a jejíž vznik sledovala s nadějemi více než čtvrtina české společnosti. Dnes pro málo členů zaniká její poslanecký klub a celý spolek je už jen symbolem zmařené šance. Proč to dobrodružství skončilo tak špatně? A je z něj nějaké poučení pro další odvážlivce?

Vy chcete ještě psát o Unii svobody? Zvědavec pátrající po příčinách pádu kdysi proslulé partaje naráží na tuhle pochybovačnou otázku, na překvapeně zdvižené obočí, na hořké uchechtnutí a někdy i na upřímnou lítost po celou dobu své mise. Na modrém koberci Valdštejnského paláce od senátora Jana Hadravy, nad sklenkou červeného od otce-zakladatele Jana Rumla, za stolem pokrytým analýzami středního stavu od sociologa Petra Matějů, ve sněmovních kuloárech s Táňou Fischerovou, nad kávou s „odpadlíky“, při rozhovorech s regionálními politiky, kteří „ještě neodešli“. A všichni přes údiv či skepsi přiznávají, že nad těmi důvody přemýšlejí. „Když do něčeho investujete tolik času a velkou dávku důvěry, a pak jste zklamán, tak vám samozřejmě vrtá hlavou, proč to nevyšlo,“ shrnuje za všechny Petr Matějů. Jen v hlavním sídle strany, pod klenutými stropy malostranského Glaubicova paláce, takové věty slyšet není. Není pochyb – s…