Mimina na vývoz

Zpráva z belgických novin, že proslulý hrdina a zachránce životů za rwandské genocidy Paul Rusesabagina organizuje v Bruselu adopce rwandských sirotků mimo jiné i do Česka, zní úplně logicky. Kde jinde nabízet opuštěné africké děti než v zemi, jejíž občané propadli novému charitativnímu trendu jménem „adopce na dálku“. Ale pokud Rusesabagina opravdu přijde, zjistí, že rodičovství vyjádřené peněžními dary je něco jiného než „fyzické“ osvojení. Co se totiž toho druhého týče, patří Česko v mezinárodním ohledu k čistě „vývozním“ zemím. Ročně si cizinci odvezou z českých kojeneckých a dětských domovů desítky „neadoptovatelných“ dětí, které tady odmítnou nejen jejich biologičtí rodiče, ale i všichni jejich domácí náhradníci.

Rozmyslete se, maminko

Opuštěné děti, které už v Česku nikdo nechce, mají několik charakteristických znaků. Například se v jejich rodině vyskytuje závažný psychiatrický nález, sebevražda či těžká duševní nemoc. Nebo mají viditelné tělesné vady jako třeba rozštěp patra, zrakové či sluchové handicapy. Šance na náhradní rodinu v tuzemsku také nezvyšuje romský původ. „Od nás z ústavu odešlo do ciziny čtrnáct dětí. Až na jednu holčičku byly všechny romského původu a zdravé,“ vypráví primářka kojeneckého ústavu v pražské Krči Jaroslava Lukešová. Proč se zdejší zájemci o adopci těchto dětí bojí? „Většinou…