Zlatý věk hazardu je u konce

Česko stoupá vzhůru, staré poučky přestávají platit. Třeba ta, že peníze nesmrdí. Jde o to, které.

Mezinárodní nádraží Praha Holešovice. Je sedm ráno a kolem herny v hale se šinou zástupy cestujících. Automaty jedou naplno, probdělá noc je hráčům vidět na pytlích pod očima. Je zima, zvenku táhne. Vlakové hlášení překryje kovový zvuk: z útrob stroje se řítí mince. Šťastný vítěz si je cpe do kapes, hrst hodí mezi bezdomovce choulící se do sebe na dřevěných lavicích okolo. Obdarovat nuzáky se tu prý naučili od Rusů. Jak zaznamenal už Dostojevskij, jedině hra o peníze vám během pár okamžiků v mozku uspořádá opojnou přehlídku emocí: naděje, vzrušení, zklamání, vztek a zas naděje. Je výhodou naší současnosti, že zatímco za Dostojevského byl hazard doménou dobrodruhů ze společenské smetánky, tady jsou automaty za pár drobných pro každého a téměř všude. Kromě hráčů si to celé roky pochvaloval i stát: z každé „bedny“ mu šly hezké peníze. Teď to ale vypadá, jako by tato tvář zdejší civilizace měla zmizet.

Epidemie?

Ne všichni byli z dostupného hráčství nadšení. Například primář bohnické léčebny Karel Nešpor, který léčí závislé gamblery, bije už dlouho na poplach. Podle něj jde o neprobádanou společenskou patologii. „Nikdo neví, kolik závislých u nás je. Lékařsky je to průkopnická, neznámá oblast,“ říká Nešpor.

Přes lékařská varování…