Tiše a bez příkazů se vrací cenzura

Přinutit veřejnoprávní média k poslušnosti není v Česku těžké, stačí jeden dopis.

Jedni o tom vyprávějí celé legendy, jiní naopak tvrdí, že to neexistuje. Řeč je o způsobu, jakým zdejší politici znásilňují veřejnoprávní média. Nedávný příběh jednoho kritického komentáře v Českém rozhlase dává za pravdu těm prvním. Nezávislost státních médií v Česku je vratká, protože chybějí ti, kdo by ji měli podepřít.

Tón, o ten tu běží

Problém, který koncem ledna nakousl časopis Týden, začíná banálně. V prosinci objednal editor náboženského vysílání Radiožurnálu od komentátora Hospodářských novin glosu na téma přijetí církevního zákona. Text, nijak nevybočující z běžných mantinelů seriózní názorové žurnalistiky, si vysloužil jednoho nespokojeného posluchače – předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského. Ten nelenil a napsal generálnímu řediteli rozhlasu Václavu Kasíkovi stížnost, že komentář o schválení církevního zákona „zesměšňuje prezidenta Václava Klause“ a „předjímá rozhodnutí Ústavního soudu“. Je to snad něco zakázaného? „Ne, ale o to nejde,“ říká Rychetský. „Kdyby komentář vyšel v komerčním médiu, tak mi to nevadí. Veřejnoprávní rozhlas ale musí splňovat podmínku nestrannosti a novinářské etiky, a zesměšňování prezidenta je neetické.“

V prvním okamžiku se ředitel Kasík stížnosti vzepřel a Rychetskému odepsal, že na textu, který před vysíláním schválil i šéfredaktor Radiožurnálu,…