Ve hvězdách

Kdybychom chtěli v Guinnessově knize rekordů zaplnit rubriku bizarností, nekrolog Saparmurata Nijazova můžeme natahovat donekonečna. U člověka proslulého tím, že zakázal kina, operu, balet, cirkus a veřejné knihovny, se to nabízí jaksi samo. Ale to bychom to vzali za špatný konec. Příběh ve čtvrtek zesnulého doživotního prezidenta Turkmenistánu totiž ukazuje, jak původní reformátor, vyzdvižený vlnou Gorbačovovy perestrojky, propadl osobnímu kultu a despocii. Ba ukazuje ještě víc – že to vlastně nikomu ve světě nevadilo, že stabilita ve jménu oné despocie sklízela uznání od Íránu přes Rusko a Evropu až po USA. Tu skutečnou bizarnost vidíme až teď: místo všeobecné úlevy po smrti tyrana nastává znejistění – co proboha bude bez tatíčka Turkmenbašiho?

Nijazov se k moci dostal jako pětačtyřicátník – v roce 1985 byl jmenován do čela Komunistické strany Turkmenistánu. Brzy se ovšem ukázalo, že zákonitosti moci pochopil lépe než jeho mentor. Ihned po moskevském pokusu o puč v srpnu 1991 zakazuje komunistickou stranu ve své republice, přesněji řečeno ji transformuje v Demokratickou stranu – jedinou povolenou. A pak, v době, kdy v části postkomunistického světa propukají krvavé konflikty o hranice a areály, už to jde v Turkmenistánu ráz na ráz, přitom zcela v klidu.

Nijazov je potvrzen v úřadě hlavy státu většinou 99,5 % voličů. Sám si udílí titul Turkmenbaši („otec všech Turkmenů“). Jeho původně pětiletý mandát je prodlužován, až v roce 1999 parlament odhlasuje mandát doživotní. S tím se snoubí osobní kult. Po Turkmenbašim je nazváno město, školy, letiště, ba meteorit, jeho největší (šedesátimetrová) socha se otáčí vždy za sluncem, znalost jeho knihy Ruchnama je předpokladem přijetí na vysokou školu i získání řidičáku. Za to vše mají občané bezplatnou elektřinu, plyn, pitnou vodu, školství i zdravotnictví.

Oficiálním náboženstvím je sunnitský islám, ale represe míří proti politickým disidentům. Podezřelí jsou mláceni, zatýkáni a „mizeni“. Když příbuzní novinářky Ogulsapar Muradové – letos v červnu zatčené, v srpnu odsouzené na šest let, v září zesnulé ve vězení „následkem špatného zdravotního stavu“ – přebírali její tělo, zjistili ránu sekerou na čele.

Nicméně svět reflektuje 11. září a také Nijazovovi se hodí pocit ohrožení. V listopadu 2002 kdosi vystřelí ze samopalu na prezidentovu limuzínu. Vzápětí je zatčeno dvě stě lidí a bývalý ministr zahraničí v televizi říká: „Patřil jsem ke zločinné skupině. Nikdo z našeho mafiánského spolku není normální, jsme úplné nuly, jsme lotři, kteří dokážou jen ničit.“ Více než stalinské procesy to připomíná pokus o atentát na Saddáma Husajna v roce 1982 v Dudžajlu. Leckdo dnes – po neúspěšné válce – téměř s nostalgií vzpomíná na časy Saddámovy stability v Iráku. Jak by ta stabilita vypadala až do tyranovy přirozené smrti, a především po ní, můžeme pozorovat ve zkumavce jménem Turkmenistán.