Mimochodem

Psal se poslední den roku 1978 a táhli jsme zapadlým údolím v Bílých Karpatech oslavit Silvestra na rodinnou chalupu jednoho kamaráda. Bylo nám mezi osmnácti a dvaadvaceti, nosili jsme dlouhé vlasy, ošoupané džíny, cestou popíjeli pivo a rum a s trpkou spokojeností jsme se nazývali ztracená generace. Byť byl konec prosince, panovalo tehdy výjimečně teplé počasí. Člověk měl pocit, že namísto zimy začíná jaro a podle toho se taky oblékl. V rádiu sice po ránu hlásili, že v Polsku už pěkně mrzne, ale kdo tehdy věřil rádiu, Polsku a víceméně i mrazu, když patřil ke ztracené generaci?

Novoroční přípitek se konal před chalupou. Postávali jsme v tričkách a košilích a falešně zpívali na téma Kde domov můj. Také jsme se objímali a slibovali si, jak už letos konečně něco uděláme s tím nejhorším ze všech možných světů. Ale noc naše předsevzetí ani vzývaný domov nezajímaly a poprvé ledově vydechla. Zmizeli jsme v baráku, oslava pokračovala dál. Pak si jeden z kamarádů odskočil do venkovní tmy. Ve vteřině byl zpátky a z plných plic řval: „Je tam zima jak v řiti!“ To neobvyklé přirovnání mně zůstalo v paměti. Říká se to přece jinak. Ale tehdy bylo všechno jinak. Druhý den odpoledne jsme se ploužili k odlehlému nádraží. Promrzlá ztracená generace, pod svetříky a bundičkami obalená Rudým právem, Světem socialismu, Mladou frontou a Květy.

Prvně prožitého Silvestra v Paříži rámovalo vlezlé vlhké chladno. Táhl jsem ulicemi francouzské metropole a zvědavě pozoroval, jak konec roku slaví svobodná společnost. Přeplněné restaurace a bary svítily do noci, ulicemi projížděla roztroubená auta, z otevřených oken domů bouchaly zátky šampusu, vyletovaly rachejtle a petardy, lidé se objímali a přáli si zdraví a úspěchy v tom nejlepším ze všech možných světů. Před fontánou Saint Michel poskakovala parta mladíků s národní vlajkou a z plných plic hulákala něco na způsob Svět patří nám.

Kousek od náměstí Châtelet jsem narazil na nuzně oděného starého muže. Spolu se zbědovaným psím bastardem ležel na kartonu a zpod otřepaného svetru mu vyčuhovaly stránky Le Mondu a Le Figara. Přemýšlel jsem, z které ztracené generace asi pochází, když tu mně v ústrety vyjela výmluvně rozevřená vrásčitá dlaň. Současně opile zaskuhral: „Přispějte na psy!“ Zase je něco jinak, napadlo mě, když jsem marně pátral po další chlupaté pařížské směsce.

O deset let později se lámalo tisíciletí a my táhli ulicemi Lisabonu. Jako jediní proti mohutnému lidskému proudu, který ze všech stran města směřoval k Praça do Comércio u řeky Tejo za gigantickým ohňostrojem. Vypadalo to, že všichni Lisabonští uhranutě kráčejí za neviditelným Krysařem. Nakonec přece jen ulice osiřely, avšak nerezonovaly vábivým zvukem flétny, ale slavnostními melodiemi z Obchodního náměstí. Čím víc jsme se vzdalovali, tím hudba slábla. Zůstal z ní jakýsi neutrální šum, jako když vítr pročesává vzrostlé obilí.

Seděli jsme pak na schodech před kostelem a mlčky pozorovali výbuchy tropických květů pod černou oblohou. Podle všeho někde nastal nový rok. Přitom to bylo pořád stejné a zároveň opět jiné. To okolní bezčasí, dokud se nezačali vracet první lidé.