Ve hvězdách

„Jaký to byl rok, tenhle rok třicátý šestý! Jako by válka měla začít každým okamžikem. Zdá se, že hospodářská konjunktura se zlepšuje, z valné části v důsledku zbrojení, také v Německu a zejména zde, zatímco na druhou stranu se projevuje citelný nedostatek surovin a potravin,“ tak zní zápisek Camilla Hoffmanna, který si do deníku udělal před sedmdesáti lety. Příležitost si připomenout nejen tohoto zapomenutého muže, ale také fakt, že oproti lidem žijícím za první republiky nebyl ten náš rok, taktéž končící šestkou, tak špatný.

Camill Hoffmann je téměř zapomenutá postava našich dějin, ale o to více zajímavá. Původně vídeňský novinář, překladatel a básník s výbornými kontakty se ještě před první světovou válkou setkal s T. G. Masarykem a velmi se sblížili. Ačkoli je pak historické události na pár let oddělily od pravidelného kontaktu, po vzniku samostatného státu Hoffmann vyrazil za teď už prezidentem a navrhl mu, aby se v Praze založil deník, který by v nové republice vycházel v němčině. Masaryk okamžitě souhlasil a vznikl dnes už legendární Prager Presse. V té době ale ještě bylo normální, že lidé chtěli především sloužit své zemi, a tak Hoffmann odmítl mimořádnou nabídku, aby se stal šéfredaktorem, a po zaběhnutí novin požádal o vyslání do diplomatických služeb, kde se cítil potřebnější.

Stalo se tak, že tento český Žid v letech 1920 až 1938 pracoval jako tiskový atašé na československé ambasádě v Berlíně. Svými znalostmi německých reálií mimořádně posloužil Černínskému paláci. Těsně před návratem do vlasti se mu ještě podařilo pomoci řadě lidí k útěku před Hitlerem a byl to právě on, kdo přispěl k záchraně knihovny slavného spisovatele Heinricha Manna. Nedávno mu v Praze konečně vyšel Politický deník 1932–1939, který je psán velmi poutavým až reportážním jazykem. Díky této publikaci a předmluvě Viktora Fischla se Camill Hoffmann vrací do širšího povědomí, navíc s cennou zprávou o naší minulosti.

Služba vlasti tohoto muže skončila po příchodu nacistů do Československa. V roce 1942 byl i se ženou odvezen do Terezína. Viktor Fischl k tomu píše: „Tam ještě přednášel o české literatuře a vrátil se i k psaní poezie. Později jsem z hrstky básní, které se zachovaly, několik přeložil do češtiny, a jsem tedy snad povolán říci, že snad nikdy nebyly na české půdě napsány verše smutnější.“ O dva roky později jsou pan i paní Hoffmannovi zavražděni v plynových komorách Osvětimi.

Na závěr ještě jednou ocitujme z jeho přesně sedmdesát let starého záznamu, který by měl dodat optimismus, že je vlastně příjemné se babrat v dnešních politických půtkách. „Na konci roku se najednou mluví o ‚uvolnění‘, přestože dusno trvá. Nuceně se vyrábí umělý optimismus, aby rok 1937 nebyl zatížen už předem.“ Tušil, že se blíží válka.