Před 10 lety

V souvislosti s právě schváleným rozpočtem mínus sto miliard to stojí za připomínku. Byť je s tím kromě inspirace spojen i trochu kyselý vzkaz, že pokud se dějiny opakují, pak opravdu vždy jen tak, že po tragédii následuje fraška.

„Rozpočtový rok končí neobvykle dramaticky,“ popsal to prvé před deseti lety Respekt v hlavním redakčním komentáři. „Ministr financí Ivan Kočárník upozornil vládu na hrozbu deficitu státního rozpočtu a ministři na svém středečním zasedání zoufale hledali, kde by se dalo narychlo ještě ušetřit. Většina analytiků se sice domnívá, že schodek nakonec nedosáhne dvouciferných čísel (nemělo by to být více než řekněme pět miliard korun), i tak ale padne další posvátná kráva české ekonomické reformy: vyrovnaný rozpočet. A to není málo! Přestože Klausova vláda v uplynulých pěti letech mnohokrát slevila z tempa transformace, dosud nikdy nedopustila rozpočtový schodek – a taky se tím řádně chlubila v zahraničí.“

Vzbuzuje-li dnes tenhle rozruch kolem pěti miliard úsměv (jak by ne, v zemi, kde ještě o miliardu více s klidem rozházeli – v beztak hluboce schodkovém státním účtu – jen samotní poslanci na kupování voličů ve svých okrscích), pak při dalším čtení trochu mrazí.

„Ze současného rozpočtového vývoje existuje poučení: je třeba začít urychleně přemýšlet, kde lze koncepčně šetřit na výdajích. Je nutno uvažovat o radikální reformě penzijního systému, adresnějším vyplácení sociálních dávek a změnách, jako je třeba liberalizace nájemného.“ Od té doby uběhlo deset let, reforma penzí se nehnula z místa, sociální dávky à la dvojnásobný rodičovský příspěvek rekordně rostou a o dosud regulované nájemné se majitelé soudí se státem ve Štrasburku. Takže uvidíme za další dekádu.

Respekt 51/1996