Pozdě, aby ze mě byl anděl

Útěk před hladomorem z horské vesnice v Maroku ve čtyřicátých letech minulého století. Cesta lemovaná mršinami a město, kde se dají jen vybírat popelnice. Otec umlátí mladšího syna k smrti, ale rodiče přesto zůstávají v noci spjatí sexuálními pouty – přes den se nenávidí. A konečně útěk z domova v jedenácti letech. To je začátek autobiografického románu Nahý chleba od jednoho z nejslavnějších severoafrických autorů Muhammada Šukrího (1935–2003).

Je to kniha o startu do života ve světě, kde jsou „křesťanské odpadky lepší než muslimské“, kde vládne destrukce a kde drogy a sex jsou prostředky přežití, nikoli zapomnění. Rozum tu nemá smysl, plány nemají místo a města od sebe Muhammad rozeznává pouze smysly: mění se jejich pachy, vůně a prostitutky, ale život vypadá všude stejně. Muhammad postupně zapálí jedinou krásnou zahradu, kterou zná, znásilní sousedovo dítě a přestane vnímat lásku i soucit. Všechno v knize se nejspíš skutečně odehrálo, jenže tady nejde o dokument o děsivých poměrech v Maroku na sklonku koloniální éry. Nahý chleba je básnické dílo o dospívání člověka, který bloudí v labyrintu bídy a násilí, ale zároveň vnímá krásu středomořské krajiny, fascinuje ho rozmanitost ženských těl a nasává každý detail hospodských bitek, každou novou tvář nebo ruch ulic.

Text končí náhle a bez vyvrcholení, strohou Muhammadovou poznámkou o umláceném bratrovi: „Když umře…