Namlouvala jsem si, že jsme Češi

Anna Knechtel se narodila roku 1959 v hesenském Wiesbadenu. Její rodiče pocházeli ze severních Čech a byli po válce vyhnáni. Po studiu slavistiky v Mohuči, Berlíně, Praze a Neapoli pracovala v německé redakci Českého rozhlasu (1995–1998) a v Česko-německém fondu budoucnosti. Posledních pět let působí v sudetoněmeckém kulturním spolku Adalbert Stifter Verein, který pravidelně pořádá konference, literární čtení, výstavy a diskusní akce o česko-německých kulturních dějinách.

Anna Knechtel žije v Mnichově, je vdaná a bezdětná.

Jak jste jako dítě vnímala svůj sudetský původ?

Jako dítě jsem si příliš neuvědomovala historii naší rodiny. Především jsem doma nikdy neslyšela pojem „Sudetenland“ a vůbec si nevzpomínám, že by si rodiče stěžovali nebo že by nadávali na Čechy. Existovala hromada tet, které čas od času přijížděly ze všech koutů země, protože rodina byla po vyhnání roztroušena po Německu. Během jejich návštěv panovala zvláštní, veselá atmosféra. Otec měl taky sestřenici, která mohla v Čechách zůstat. Ta nám posílala balíčky a jednou mi dala panenku, kterou jsme pak po jejím synovi pojmenovali „Jelínek Petr“. To je snad jedna z nejstarších vzpomínek.

Kdy jste se poprvé dostala do osobního kontaktu s Čechy?

V roce 1965 se rodiče rozhodli ukázat nám dětem starý domov. Navštívili jsme…