Mimochodem

Jestliže jsem to dobře pochopil, Witold Gombrowicz v jednom ze svých deníkových záznamů rozvíjí myšlenku, že umění je stále víc komplikovanější, obtížnější a neuchopitelnější, poněvadž forma sdělovaného, nechce-li se donekonečna opakovat, se zákonitě vyčerpává. Opravdovému umělci toužícímu po preciznosti a originalitě výrazu tak nezbývá než neustálé úporné hledání, což se nevyhnutelně podepisuje ztrátou lehkosti tvorby.

„Neboť v umění není nic tak těžké jako snadnost. Umění se totiž ve svém vývoji stává čím dál tím těžší, snadnost je tedy v rozporu s jeho tendencí, snadnost zůstává pozadu, snadnost umírá, je vyřízena. Udržet snadnost při životě je proto v rozporu s přirozeným vývojem umění.“ Tato slova pak Gombrowicz dokládá vývojem hudby od Mozarta přes Beethovena až do současnosti: „Počáteční svěžest, bujnost, mládí, nádherně žírná půda – to je přirozená hudba, jak Pánbůh přikázal, jejíž vzestupné síly bylo nutno brzdit. Už ale Chopin, Wagner s hrůzou pochopili, že nemohou obdělávat tutéž půdu, (…) začali proto hledat jinou, která dosud ležela ladem, ale ukázalo se, že ta už je horší! Hudba se těm lidem náhle začala zužovat, omezovat, koncentrovat, ztěžovat, už to není Beethovenova večerní procházka, nýbrž těžká robota, kopání studny, úmorné zavlažování. A co říci o Debussym nebo Stravinském a všech ostatních, pozdějších, které forma vrhla ještě dál, na jalovou půdu či skálu – ta dřina v potu tváře. Ano, je to pádný důkaz, jeden z nejpádnějších v celých dějinách kultury, že forma deformuje a obrací se proti člověku.“

Není taková cesta umění mimo jiné i věrnou analogií cesty lidského života? Tedy toho na počátku svěžího a bujného procesu, který postupem času začne být omezený, obtížný a nutně vyčerpávající ustavičným hledáním nejvhodnějšího výrazu.

Gombrowiczův deníkový zápis jsem si znovu přečetl po návratu z venčení psa v místním parku, kam se svým labradorem pravidelně dochází i penzista Jean-François. Hovor se tam většinou točí okolo jídla, politiky, psů a fotbalu, avšak ten večer jsme spíše mlčky obcházeli prázdné jezírko a naslouchali vlastním krokům mezi závějemi spadaného listí. Možná i z toho důvodu můj společník zčistajasna začal vyprávět klukovský zážitek, jak se kdysi dávno brodil sám zasněženým alpským lesem.

„Bylo to úžasné, nikde nikdo, bezvětří a slunečno, sněhu až po kolena. Sem tam jsem se zastavil, rozhlédl. Naráz mně došlo, ani nevím proč, že jsem naprosto a úplně sám sebou. Poprvé v životě. Asi to bylo tím tichem, které mě doslova ohlušilo. A přitom jsem se slyšel zevnitř, tedy svůj dech a tlukot srdce, a současně skrze sebe naslouchal vzdálené ozvěně okolního světa, křupání sněhu, šustění oděvu. Byl jsem to já a zároveň jsem byl i okolím. Tenkrát jsem to nevěděl, ale protože jsem nikdy na ten stav nezapomněl, teprve později jsem pochopil, že poprvé a vlastně naposled jsem byl opravdu šťastný.“

Jestliže jsem to dobře pochopil, co Jean-François v parku vyprávěl, snad tehdy v Alpách objevil sama sebe, aniž by se hledal a chtěl vyjádřit pomocí nějaké formy. Možná, že právě to je největší umění.

Autor je spisovatel.