Jak to myslel Shakespeare

Benátský velmož Antonio si půjčí peníze od židovského lichváře, na něhož denně pohrdavě plival. Starý Shylock s půjčkou souhlasí, a dokonce za ni ani nežádá úroky. Pokud by ale Antonio nebyl v daném čase solventní, Shylock mu smí podle smlouvy vyříznout z těla libru masa. Antonio nakonec peníze na splacení opravdu nemá, a soud tedy musí rozhodnout: když dodrží zákon a dá Shylockovi za pravdu, nechá potupně zemřít váženého občana. Ovšem najde se právní klička. Shylock totiž požadoval pouze Antoniovo maso, nikoli krev. A protože křesťanské maso nemůže získat „košer“, dlužní úpis neplatí a Shylock musí navíc podle soudců odevzdat Antoniovi půl majetku a přijmout křesťanství.

Shakespearova hra Kupec benátský figuruje v autorových spisech většinou mezi komediemi a z pochopitelných důvodů se už padesát let skoro nehraje. Ovšem právě ona připomíná odvrácenou tvář humanistického dědictví: i Shakespeare považoval za přirozené bavit publikum děsivou anekdotou o „právem potrestaném“ Židovi. Celý londýnský Globe se nejspíš válel smíchy, přičemž Židé tam nepochybně neměli přístup. Tohle je dnes možné leda na shromáždění neonacistů.

Proč se přesto vždycky najde dobrodruh, který se pokusí Kupce benátského inscenovat či zfilmovat? Důvod může být dvojí: Režisér buď jedná z vyloženě protižidovského smýšlení (to naštěstí málokdy), anebo aby dokázal, že Shakespeare to tak nemyslel. Právě…