Knihy

Ač kritik Jan Lopatka (1940–1993) patří k nejvlivnějším osobnostem novější české literatury, jeho dílo není příliš rozsáhlé. Sám z něj uspořádal dva knižní svazky, třetí, nejobjemnější soubor jeho glos i statí vyšel před deseti lety posmrtně. Je známo, že nepsal lehce, jeho formulace jsou zato mimořádně hutné, lapidární a přesné. Svazek Posudky, který z lektorských dobrozdání pro různá nakladatelství uspořádal Michal Špirit, představuje zřejmě poslední nezveřejněnou část Lopatkovy kritické pozůstalosti. Autor se tu neobrací k širší veřejnosti, ale k hrstce profesionálních editorů, a jeho myšlení tím víc působí obnaženě, živě, ba napínavě. Nevztahuje se totiž jen k nadčasovým hodnotám, ale také k dobovým strategiím nakladatelské praxe.

Pod jménem

Misantrop

, jehož spisem

Plivanec na rozloučenou

uzavřelo nakladatelství Petrov svou úctyhodnou činnost, se údajně skrývá loni čtyřicetiletý anarchista, sporadický dopisovatel některých radikálních listů (např. Vokno, A-Kontra či punkové fanziny). Texty, které se mu vršily patnáct let, sám v podtitulu označil za „filozofickou pornografii psanou formou deníku a stylem zločinu proti lidskosti“. Nakladatel na obálce naznačuje, že to bude stejně silné kafe jako Ladislav Klíma, či dokonce sám Friedrich Nietzsche. Není. Četba naopak působí profylakticky: společnost, na kterou kdosi…