Říkat ne je krásné

V moderním světě je třeba být hbitý a rázně přitakávat všem nabízeným šancím. Nenosí se v něm tiše a neoblomně říkat: „Já bych prosím raději ne.“ Takový postoj ke světu měl záhadný písař Bartleby ze stejnojmenné Melvillovy povídky z roku 1853, který kvůli své důsledně dodržované zásadě nakonec umřel hlady. Podobných odvážných „negátorů“ příležitostí k vzestupu je pramálo, ale přece se jich ještě najde dostatek. Právě jim věnoval jeden z nevýraznějších současných španělských autorů Enrique Vila-Matas (1948) svou šest let starou knihu se symbolickým názvem Bartleby a spol. V češtině ji nyní vydává Garamond.

O „bartlebyích“ nám v ní vypráví prostřednictvím poznámek psaných pod čarou hrbatý a nepohledný úředníček z pojišťovny. Zaměřuje se na spisovatele, kteří napsali jednu dvě knihy, a pak z nějakých pádných a často velmi zábavných důvodů psát přestali. Stejně jako ona šedá kancelářská myš, autor jediné pětadvacet let staré prózy, který je jim na stopě.

Každý má svého strýce Celerina

Vila-Matasova kniha může sloužit jako příručka, jak se stát dobrovolně a zvesela naprostou nulou. Nebo jako pomůcka, jak spolehlivě vystopovat jedince, kteří tak dlouho zpytovali své sebevědomí, až došli podobně jako jeden z hrdinů knihy Chamfort k delikátnímu odhalení: „Soudě podle mě je člověk hloupé zvíře.“ Tento spisovatel splňuje naprosto všechny…