Mimochodem

Postavit symbol, pomník zhmotněné myšlenky, který by byl nejenom výkřikem techniky, ale i součástí koloběhu nadlidských, nadzemských sil. O takovém symbolu snili a sní všichni samozvaní spasitelé světa. Poprvé jsem na to narazil, když jsem rozum bral, někdy v první dekádě normalizace. V jakési knize jsem spatřil projekt Paláce sovětů. Měl stát v Leningradě. Měl pojmout jednadvacet tisíc sedících delegátů. Ve Stalinem upřesněné verzi měl čnít do výše 420 metrů, završen sedmdesátimetrovou sochou Lenina. Měl být nejvyšší budovou moderní civilizace. A ještě jednou zvláštností se měl díky svému převýšení honosit. Po západu slunce, zatímco okolní rovina je již ponořena do tmy, by vrcholovou sochu ještě nějaký čas ozařovaly paprsky naší nejbližší hvězdy. Pro plebejce na ulici by byl jejich zdroj už skryt pod obzorem, ale kamenné boty, kalhoty, sako a posléze i tvář Lenina měla tma zahalovat teprve postupně.

Ruští bolševici ovšem nebyli se svým know-how původní. Sám jsem se o tom přesvědčil jen o málo později, když jsem propadl literárním, dobrodružným i geografickým svodům Jana „Eskymo“ Welzla. I známý polárník, původem z moravského Zábřehu, se s tímto jevem setkal – rovněž v Rusku, na Novosibiřských ostrovech, ovšem v pohříchu praktické rovině. Na Zlatém severu, ještě za polární noci, ohlašovaly blížící se jaro nejen bouře, ale i arctic bird. Byl to pták neupřesněného druhu, přilétající v takové výši, že paprsky slunce, dosud ležícího pod obzorem, se proti černé tmě odrážely na jeho peří – zářilo možná více, než by si byla mohla nárokovat kamenná pleš vůdce dělníků a rolníků.

Ruští bolševici nebyli ani poslední. Jak jsem se dočetl značně později, požitek ze slunečního světla odráženého ještě v době, kdy pro pozemské oko není jinak co odrážet, si údajně dopřával i německý raketový génius Wernher von Braun. Na základně v Peenemünde prý nechával po setmění testovat stabilitu V-2. Raketu nevypustil po balistické dráze, ale jen kolmo vzhůru do relativně malé výšky, aby se pokochal sluneční září na jejím plášti proti nočnímu nebi, a pak ji zase údajně nechal klesnout.

Na to vše jsem si vzpomněl právě před týdnem. Od vyhlášení architektonické soutěže na Palác sovětů uplynulo tři čtvrtě století, Leningrad se jmenuje opět Petrohrad, ale soutěž na palác v někdejší metropoli ruského impéria běží opět. Má se jmenovat Gazprom City. A jeho ústřední budova má výškou překonat veškeré monumenty města troj- až čtyřnásobně. Má-li to být pomník zhmotnělé myšlenky, pak asi neuspěje Picasso světové architektury Daniel Libeskind s návrhem budovy ve tvaru elegantní „dámské lodičky“. Musí uspět londýnský ateliér RMJM s věží ve tvaru plamene hořící ropy. V téže výši, kde měl stát kamenný vůdce světového proletariátu, bude sedět v kanceláři živý Vladimir Putin jako car Gazpromu. „Naftěnky se vám zachtělo?“ jako by si tu šlapal na jazyk nesmrtelný Mrazík. A ten přece říká: „Nejsem nelítostný, ale kdo se blízko mé berly ocitne, už nikdy neprocitne.“