Jeden den v životě

Ani cesta do města mě nepřinutí vstát před desátou. Možná kdyby člověk musel na autobus nebo tak, ale vzhledem ke zdejší absenci hromadné dopravy zůstává jedinou možností, jak se odtud někam dostat, automobil. Ve městě je nádherně, tenhle listopad se na Korfu vůbec vydařil, když nefouká, stoupá teplota k pětadvaceti stupňům. Sluníčko svítí, všude je klid, vše při starém, a přece…

Vracím se z města zpátky do hotelu, kde teď v „zimě“ bydlíme. Sezona skončila poslední týden v říjnu, po turistech se slehla zem, a celé letovisko jako by odpočívalo po přestálém letním chaosu. Dnes je ovšem výjimečná situace. Každodenní klid narušuje napjatá atmosféra příprav na odpolední pohřeb.

Předevčírem večer zemřela babička, jak říkají Řekové, „vestoje“. Ještě odpoledne s námi obědvala, a neuplynulo ani čtvrt hodiny od chvíle, kdy přiběhla její ošetřovatelka, že babičce není dobře, a najednou byla mrtvá. Překonala jsem zvědavost a zůstala opodál. Přesto na mě doléhala nutkavá potřeba se s celou situací nějak vnitřně vyrovnat. Před chvílí byla tak živá a teď že má být mrtvá? Ještě když babičku odváželi, vnucovala se mi myšlenka, že už by se opravdu měla probudit a vstát! Tou dobou už se sešla většina blízkých příbuzných a všichni se šli na nebožku podívat. Nebylo to loučení, to mělo přijít až o pohřbu. Tu noc, co babička zemřela, jsme ještě hodnou chvíli seděli v prázdné hotelové restauraci a nad šálkem kávy probírali téma smrti.

Civím do skříně a přemýšlím, co na sebe. Nic černého nemám, tak se jdu s rodinou poradit, nebude-li vadit tmavěmodrý svetr. Nebude. Před hotel přijela limuzína s rakví a elektrickými svícny. Všichni jsou připraveni vyrazit. Kolona šesti automobilů v čele s limuzínou se pomalu rozjíždí směrem k vesnici vzdálené odtud asi tři kilometry. V autech jede nejbližší rodina a já. Celá záležitost má vysoce obřadní atmosféru. Lidé, kolem nichž tu a tam projíždíme, nechávají práce, odmlčí se, pozorují kolonu a křižují se. Napadá mě, jak je zvláštní, že ani když člověk zemře, není ostatním lidem lhostejný. I když je mrtvé lidské tělo „k ničemu“, je s ním zacházeno důstojně a s úctou.

Čekáme před kostelem, než se vše uvnitř připraví a začne obřad. Na zvonici u kostela zvoní zvon. Postupně se scházejí lidé z vesnice, vzdálenější příbuzní, známí. Uprostřed kostela je v záplavě květin vystavena otevřená rakev, babička vypadá, jako by spokojeně spala.

Lidé pomalu vcházejí dovnitř a bez nějakých postřehnutelných pravidel zaplňují větší část kostela, muži i ženy vzájemně promícháni. Nejbližší příbuzní babičky stojí nejblíže u rakve. Pop zahajuje obřad. Poslouchám jeho působivý projev a v duchu skládám poklonu jeho hudebnímu nadání. Chvíli zpívá on, chvíli sbor několika mužů z vesnice, jejichž hlasy možná nejsou tolik školené, ale o to přirozenější. Vzdávám snahu porozumět slovům a soustředím se raději na jemné nuance zpívaných melodií. Rozhlížím se kolem.

Tyhle ortodoxní vesnické kostelíčky jsou kouzelné. Z plochého stropu s pestře barevnými malbami biblických výjevů visí obrovské třpytící se stříbrné lustry, okna zakrývají tmavě rudé závěsy se zlatým lemováním, sytě barevné zdi a balkony jsou zdobené množstvím ornamentů. Celý interiér působí nereálně, spíš jako kulisa. Nebo je to úplně naopak? Ta zvláštní naivita, kterou v tom cítím, je možná nakonec mnohem opravdovější než komplikovanost a megalomanství městských chrámů. Z mých úvah mě tu a tam vyruší společné pokřižování se většiny přítomných. Zpočátku se cítím nesvá – nebude se snad někdo pohoršovat nad tím, že já se nekřižuji? Nikdo si mě nevšímá, a tak to zatím pouštím z hlavy. Na konci dlouhého obřadu vyzývá pop jménem rodiny zesnulé všechny přítomné, aby si po pohřbu přišli vypít šálek kávy na babiččinu památku do zdejšího „kafenia“.

Postupně se všichni s babičkou loučí polibkem na čelo, pohlazením, políbením svatého obrázku umístěného na rakvi. Nejbližší babiččini příbuzní si sedají na řadu židliček u rakve, ostatní k nim přicházejí a kondolují jim. Zavřenou rakev pak bere několik mužů z rodiny na ramena a vydávají se k blízkému hřbitovu. Malý vesnický hřbitov je obehnán kamennou zdí porostlou všelijakými rostlinami a v jeho horní části stojí trosky starého kostela. Hroby jsou všude, uvnitř kostela i okolo a celý hřbitůvek působí jaksi neuspořádaně. Hrob, do nějž pohřbí babičku, je přímo uprostřed kostela. Dostávám se k němu až za drahnou chvíli pro velké množství lidí shromážděné na malém prostoru uvnitř kostelních trosek. Pop už se odmlčel. Rakev je v hluboké černé díře jakoby ztracená, kdo chce, hází do hrobu hrstku hlíny, utišují se i poslední nářky a celé procesí se pomalu vrací zpátky do vesnice. Usedám spolu s ostatními na židličku v blízkém kafeniu a objednávám si šálek řecké kávy s troškou ouza. Atmosféra je uvolněná, lidé si povídají o běžných věcech, svou kávu si u vedlejšího stolku vychutnává i pop, nyní už ve všedním tmavém plášti. Přemýšlím nad tím, jaký je rozdíl mezi pohřbem českým a řeckým. Docházím k závěru, že žádný důležitý rozdíl nevnímám. Hlavní je samotný fakt pohřbu a ne to, jestli se odehrává v kostele či v obřadní síni. Věřící člověk by to ale možná viděl jinak.