Ve hvězdách

Ze zpětného pohledu to působí jako scéna z Sherlocka Holmese. U londýnského mostu Waterloo zastaví na parkovišti auto a jeho řidič zamíří na blízkou autobusovou zastávku. Když se vmísí do hloučku čekajících lidí, ucítí v pravém lýtku ostré bodnutí, ale jinak se neděje nic mimořádného. Náš muž nasedne do autobusu a jede do práce – do bulharské redakce rádia BBC. Teprve tam si všimne krvavé skvrnky na svých kalhotách, kolegům ukazuje natékající zarudlý pupínek na noze a vypráví, co se mu stalo: těsně po bodavé bolesti zahlédl podsaditého čtyřicátníka, který zvedá ze země deštník, s cizím přízvukem se mu omluví a vzápětí zmizí ve stopnutém taxíku. Je 7. září 1978 odpoledne – spisovatel, novinář a disident Georgi Markov netuší, že právě začaly poslední tři dny jeho života.

Večer přepadnou Markova vysoké horečky a nazítří je převezen do nemocnice, kde 11. září zemře na selhání ledvin. Příčina smrti? Otrava ricinem. Celý případ nebyl soudně nikdy zcela objasněn, ale obecně se má jednoznačně za to, že ukázal, jak se tajné služby východního bloku zbavovaly nepohodlných lidí i na Západě. Potvrdili to i přeběhlíci z řad KGB jako Oleg Kalugin či Oleg Gordijevskij.

Georgi Markov se narodil 1. března 1929 v Sofii. Vystudoval chemii, ale když mu byla diagnostikována tuberkulóza, v sanatoriích začal psát. Za komunistického režimu v Bulharsku se těšil poměrně prominentní pozici uznávaného spisovatele, podle dostupných informací požíval dokonce osobní důvěry vůdce Todora Živkova, leč přesto velmi citlivě vnímal nesvobodu. V době pražského jara se prý dokonce chtěl oficiálně vystěhovat do Československa. Po zklamání z invaze Varšavské smlouvy odjel v roce 1969 do Itálie (získal povolení k návštěvě svého bratra) a od roku 1971 působil v londýnské BBC. Navíc spolupracoval se Svobodnou Evropou a stanicí Deutsche Welle. Ve svých pořadech reflektoval zkušenosti z Bulharska i z osobní známosti s Živkovem. V Sofii byl za „podvratnou činnost pro zahraniční organizace s cílem destabilizace vlastní země“ odsouzen v nepřítomnosti na 6,5 roku a ke konfiskaci majetku. Neoficiální rozsudek smrti mu však přinesly zřejmě až červánky disidentského hnutí v samotném Bulharsku, ústící v Deklaraci 78. „Markov musí být umlčen,“ řekl prý Živkov v roce 1977.

Provedení akce si vzala na starost KGB. Právě ta měla nakoupit západní deštníky a ve svých dílnách je upravit ve vražedné nástroje – těmi byly kovové kuličky o průměru 1,5 milimetru s malinkými (0,35 mm) otvory obsahujícími 0,2 mililitru ricinu. Už nikdy se asi stoprocentně nezjistí, zda kulička byla do Markovova lýtka vbodnuta pomocí špice deštníku, nebo vystřelena zvláštním zařízením. Pachatelé jsou již mimo dosah spravedlnosti a jediný odsouzený – šéf bulharské tajné služby generál Vladimir Todorov – šel na 16 měsíců za mříže právě proto, že zničil příslušnou dokumentaci. Jak ale naznačuje současný Litviněnkův případ, řemeslo se nezapomíná.