Kultura psaná pěstí

Pokud není na vaší výplatní pásce pražská adresa Politických vězňů 9, kde sídlí KSČM, určitě dáte následující větě za pravdu: Padesátá léta minulého století byla pro Československo naprosto odporným obdobím. Vždyť se popravovalo, mučilo a bořilo. Ve stínu zničených osudů se všechno ostatní zdá banální, včetně kulturní politiky bolševického státu. Jenže právě opomíjené souvislosti této doby nám pomohou nahlédnout do zločinné podstaty celého režimu. Proto je třeba přivítat takové knihy, jakou je publikace V zajetí moci – kulturní politika, její systém a aktéři 1948–1956.

Pozor na kosmopolitismus

Umělec se posuzuje „ne podle forem, jejichž ve své umělecké práci užívá, ale podle toho, jak se staví k problémům dnešní doby“, prohlásil po komunistickém puči v roce 1948 Rudolf Slánský, aby bylo všem jasno. Protože komunisté měli v rukou veškerou moc, mohli si dělat, co chtěli. Potíž byla jen v tom, co zařadit do kolonek povolené a zakázané. Hned v úvodu Knapíkovy knihy se připomíná osud tvorby Karla Čapka: v roce 1948 nadšeně chválené, v roce 1949 kritizované, v létě 1951 zakázané a rok na to vzrušeně vychvalované.

Svobodný svět umění se vždy stává po příchodu totalit jednou z prvních obětí. Je to logické, prostřednictvím filmů, obrazů, knih či časopisů se totiž nejlépe ovlivňuje veřejné mínění. Tedy i šíří propaganda. Komunisté vysáli svobodu z umění ještě…