Génius Ference Puskáse

Když jsem se před několika dny na hřbitově ve Friedenau postavil do řady, abych se u urny rozloučil s lyrikem Oskarem Pastiorem, necítil jsem žal. Spíše jsem s veselostí od něj odpozorovanou myslel na jeho knihy, na plnost, co zanechal, na jeho jemný, tichý a důsledný smích.

Přede mnou přistoupil k urně W., ztuhl, nabral z písku, trochu z něj rozsypal, a potom mu tvář zkřivilo bolestné, beznadějné zděšení. Zaraženě jsem si uvědomil, kde vůbec jsem a co se to tady odehrává.

Tak je to se mnou, pokud jde o Puskáse. Věděl jsem, že je už dlouho těžce nemocen, a zprávy z nemocnice z posledních dní jasně naznačovaly, co se stane. Velký a plný život velkého člověka skončil. Skončilo také jeho utrpení.

Maďaři se rádi stylizují jako ti věční poražení, jako oběti, jako trpitelé dějin. Jednou naši osiřelou zemi přepadli Turci, jindy zase komunisti, a potom nás nechal ve štychu Západ. Existují v podstatě jenom dvě výjimky: král Matyáš Korvín (15. století) a Ferenc Puskás. Pro nás Maďary to byl garant paralelního světa, ve kterém vládne spravedlnost, ve kterém se ofsajd odpíská, ve kterém za faul v šestnáctce přijde pokutový kop a míč skončí v síti.

Byl jako nejmladší královský syn z pohádky, kterému se – namísto nás – všechno daří. (Téměř všechno. Jenže toto „téměř“ – tak jako když se z bezedné hloubky rozhodujícího zápasu v 54. roce vznesl do nejvyšších výšek …