Co se děje ve světě
„Odchod na odpočinek? To jako myslíte smrt?“ reagoval před pár lety režisér Robert Altman na otázku jednoho novináře.
„Odchod na odpočinek? To jako myslíte smrt?“ reagoval před pár lety režisér Robert Altman na otázku jednoho novináře. Minulé pondělí na definitivní odpočinek odešel – letošní oscarový laureát za celoživotní dílo podlehl během příprav svého nového filmu leukemii. Bylo mu jednaosmdesát let. Na kontě má pětapadesát titulů – od průmyslových zakázek až po pilíře moderního amerického filmu.
Koncem druhé světové války sloužil u letectva a pak šel dál bojovat sám za sebe. O jeho nápady u filmu zprvu nikdo nestál, takže dělal všelicos: jednu dobu tetoval psy, v lepších časech pracoval pro televizi. Své filmy si musel pomalu a za úporných bojů vydupat ze země. Skandální snímky o podivných maniacích totiž nechtěl natáčet pro nějakou „ryzí“ menšinu. Chtěl se naopak obracet k většinové společnosti a přímo z Hollywoodu. Nakonec dokázal, že přežívat jako alternativní individualista na okraji sice má své půvaby, ale daleko cennější je hlásat originální názory přímo ze středu společenského systému, z místa, kde je člověka opravdu slyšet. A Altmana slyšet bylo.
První obrovský úspěch mu přinesl snímek MASH (1970), na jehož základě byl později natočen stejnojmenný televizní seriál. Byla to bezprecedentní událost: na film o švejkování v americké armádě za korejské války si do té doby nikdo netroufl.
Sedmdesátá léta byla vůbec Altmanovou zlatou érou. Tehdy natočil mimo jiné Nashville (1975), drtivou satiru na americké oslavy dvousetletého výročí folkového festivalu. Pak přišel dlouhý sestup dolů, osobní i pracovní krize. A potom návrat: Altmanova černá komedie Hráč (1992) o špinavých praktikách hollywoodských studií znovu nastartovala jeho již pomalu mrtvou kariéru. Na ramena mu paradoxně pochvalně klepali i úplně stejní producenti, které ve filmu kritizoval. Od té doby už točit nepřestal. Teprve při letošní oscarové ceremonii přiznal, že mu před jedenácti lety transplantovali srdce. Operaci nejspíš zamlčel proto, aby se ho producenti nebáli dál najímat.
Altmanova vrcholná díla (připomeňme ještě alespoň Tři ženy či Prostřihy) nejsou jen satirickými freskami. Jsou to záhadné metafyzické výpovědi o světě, kde slovo pokrok neznamená vůbec nic, protože základ lidské existence tvoří těžko ovladatelné a nepochopitelné běsy. Jeho filmy jsou jakoby vymknuté z kloubů, mají dokonalou stavbu, ale nikdy nevíme, co se v nich v příštím okamžiku stane. Altman své křivé zrcadlo nastavoval vládcům, obyčejným lidem, společenským ikonám i sám sobě. Jeho postavy se bez výjimky chovají jako blázni, ale když se rozhlédneme v životě, když se podíváme na sebe, uvidíme přesně totéž.
Poselství Roberta Altmana je jasné: když chcete trvalý úspěch, neptejte se, co od vás chtějí ostatní. Ptejte se, co od sebe chcete vy, a pokud v tom máte jasno, trvejte na tom za každou cenu. Nebude to zadarmo a možná své síly přeceníte. Ale třeba to nakonec bude mít smysl i pro druhé a něco důležitého tu po vás zbude.
Autorka je spisovatelka.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].