Mimochodem

Cesta ulicí Belleville od stanice metra Jourdain zjevně stoupá. Ve městě natahujícím se jako placka do všech stran věc výjimečná. Až po ostrý roh před ulicí Olivier Metra je lemovaná obchůdky, bazary, kavárnami. Což v této oblasti naopak není neobvyklé. Za zmíněným rohem se pro změnu objeví nezvykle široký chodník, modrý plot a kus zeleného trávníku, z něhož oproti truchlivě šedivému nebi trčí bílými kachličkami obložený trojpodlažní dům s velkými a vysokými okny. Za jedním z nich měl svůj pařížský ateliér světově proslulý kolážista, český výtvarník a básník Jiří Kolář.

Stromy v okolí jsou už bez listí, smráká se a první kapky podzimního deště nažluklé světlo luceren promění ve zlaté slzy. Přesně jako tehdy, napadne mě a pohledem objedu prázdný mokrý chodník před vchodem.

Když se Kolářovi na přelomu století odstěhovali do Prahy, bylo domluveno, že vyklidím jeho ateliér a předám ho městu. Jednalo se o torza roztrhaných knih, reprodukce slavných obrazů a podobizen, mapy hvězdné i geografické, rozstříhané atlasy, reklamní brožurky, jízdní řády, noviny, časopisy, zkrátka zbytky, jež Kolář používal ke svým kolážím. Nahromadil toho víc než dost, a tak jsem požádal přítele Miloše o pomoc.

Jednoho nedělního odpoledne jsme začali vynášet tento výtvarný materiál na ulici, aby ho další ráno mohla odvézt pařížská úklidová četa. Trvalo to několik hodin a my přitom objevili láhev osmnáctileté whisky, kterou jsme na Kolářovu počest za stále delších přestávek popíjeli. Setmělo se, začalo pršet, a jak jsme tak spokojeně seděli v poloprázdném ateliéru a blahořečili vršovickému Ezopovi za nezkonzumovaný skotský mok, náhle k nám dolehl venkovní šum, vzrušené hlasy, výkřiky, nadávky.

Pohled z okna nabídl něco nevídaného. V záři luceren a za drobného deště byly po celé ulici a chodníku rozházeny roztrhané knihy, reprodukce slavných obrazů a podobizen, mapy hvězdné i geografické, atlasy, reklamní brožurky, jízdní řády, noviny, časopisy, to vše rozježděné auty, pošlapané, zprohýbané, vlhké, a nad tím Pařížané přetahující se o nějaký zachovalý kus.

Poslední bedny jsme přihodili do shluku lidí před domem jako pár polen do ohně. Vzápětí je plameny majetnické vášně rázně spálily. Na okraji chodníku seděl starý klošár. Pod svetr si cpal ofsetovým tiskem záměrně zdvojené podobizny Boženy Němcové. „A bude teplo,“ zachraptěl, „obložen ze všech stran Mona Lízami, to bude spáneček.“ Ještě jsme zaregistrovali brzdící policejní auto a udivený hlas: „Co to má znamenat?“

Tu samou otázku položil i kamarád, když jsme opět stáli už v definitivně osiřelém ateliéru a pozorovali dění na ulici. Po chvíli ticha si odpověděl sám a v tom okamžiku mimořádně komplikovaným souvětím: „Víceméně jde o obrovskou koláž. Když si uvědomíš, že k této výtvarné činnosti Koláře inspiroval nález plakátu deformovaného automobilem někde v Praze na Vinohradech, je to opravdu dokonalá tečka za jeho umělecky plným životem.“

Pohledem objedu prázdný mokrý chodník před vchodem. Jako by se tu nikdy nic nestalo, napadne mě a podívám se do velkých vysokých oken ateliéru v druhém patře.

Autor je spisovatel.